Dracula

Kapitola CXV.

Jonathanovo auto nebylo uzpůsobeno pro jízdu v terénu, jaký na něj čekal. Dostalo se daleko, ale nakonec stejně uvízlo v mazlavém blátě, které se mísilo s ledovou vodou a sněhovými vločkami. Odhodlaní lovci museli nakonec dojít ke svému cíli po vlastních.

Šli mlčky. Každý se uzavřel v tichu se svou vlastní myslí a každý přemýšlel nad tím, co jej právě sžíralo nejvíc. Vztek, bolest, zuřivost, obavy. Všechny tyto emoce se u každého muže střídaly v různém množství. Bylo to skutečné a oni před tím nemohli utéct. Míně šlo o život a Gabriela bylo potřeba zastavit. Na tom jediném záleželo. Ukončit to zlo a vrátit se ke svým životům, které už sice nikdy nebudou normální, ale mohou být alespoň z části klidné a bezpečné.

„Myslíš, že je s ním ten jeho poskok?" zašeptal Jonathan, který se držel těsně za Arthurem.

Procházeli alejí hustých jehličnanů, jejichž větve se jim stavěly na odpor. Cesta už dávno nebyla udržovaná, ale podle odhozených větví a jehličí vmáčknutého do země nebylo pochyb o tom, že tudy docela nedávno projelo auto. To jim potvrdila už otevřená brána na hranici pozemku. Dům sice ještě nebylo skrze stromovou clonu vidět, ale Arthur tohle místo znal. Blížili se. Ještě jedna zatáčka a celé sídlo se jim vyjeví ve své děsivé kráse.

„Vsadil bych se, že jo," zamumlal Arthur v odpověď, „pracuje pro něj už dlouho, bylo by dost divné, kdyby nevěděl, že ten, kdo mu platí, je ve skutečnosti upír. A jsem si jistý, že v tom všem jede s ním." O Renfieldovi měl Arthur své vlastní mínění. Byl vinen, stejně jako Gabriel.

„A chceš ho zabásnout? Nebo rovnou zabít?" Jonathan si nebyl jistý, jestli chce odpověď na svou otázku skutečně znát, ale musel se zeptat.

Zabití Gabriela nebylo pro mladého lékaře nic špatného. Nebyl to člověk. Neměl city, neměl srdce, duši, soucit, všechno to, co z člověka dělalo skutečnou lidskou bytost. Prakticky byl již dávno po smrti. Odstranit něco tak nepřirozeného, to pro Jonathana nebyl problém. U Renfielda to však bylo jiné. On člověk byl. A Jonathan Harker neskládal Hippokratovu přísahu proto, aby lidskou bytost zabíjel. On ji měl chránit a snažit se jí zajistit co možná nejdelší život. Byl na vážkách. Netušil, zda dokáže zanořit nůž do masa za účelem zranění, ne pomoci.

„To záleží čistě na něm," Arthur takové dilema řešit nemusel, on se již dávno rozhodl, „když se vzdá, prosím, zašiju ho. Ale když bude chtít zabít mě nebo kohokoliv jiného, budu se bránit. I kdyby to znamenalo, že se místo cely ubytuje v rakvi."

Tohle Jonathana umlčelo. Odhodlání jeho kamaráda sice bylo obdivuhodné, ale už ho spíše děsilo. Nepochyboval o tom, že až tohle všechno skončí, nikdo z nich už nebude tím, kým býval. Zvláště Arthur ne.

Stromy kolem ševelily, povídaly si. Možná se ve větvích proháněli duchové Gabrielových dávných obětí, kteří předpovídali, jak tahle noc skončí, jaký nadejde úsvit. Možná nad právě příchozími vyřkli ortel smrti. Té noci bylo možné vše. Smrt a život, vítězství a prohra, láska a nenávist. Dvě strany jedné mince. A tu minci po celé věky držel ve své kostnaté ruce Silas. Vyhazoval ji do vzduchu a jeho děsivý úsměv zahajoval každou cestu, po které se jeho figurka vydala. Tou figurkou byl Gabriel. Svým způsobem Silas určoval každý jeho krok. Byl jeho průvodcem, stínem, mrazivým vánkem, který jej bodal do zátylku. Dnešní noc měla všechno ukončit. Ač Silas nevěděl vše, výsledek mu byl znám. Protože on jej stvořil. Se zrozením prvního upíra prakticky stvořil každé utrpení, každou bolest, zapříčinil každou smrt, ke které díky Gabrielovi došlo. Nikdo z lidských mstitelů netušil, že tím skutečným netvorem a strůjcem toho všeho je ve skutečnosti Silas, nikoliv Gabriel. I on byl jen pouhou obětí.