Dracula

Kapitola XXIV.

Mína cestou k domu svého otce skoro usínala za chůze. Měla v plánu jej navštívit ještě včera, kdy jí přišla ta zvláštní zpráva, ale než tak stačila učinit, doktor Wolf ji povolal zpět do Carfaxu. Patrně usoudil, že případ šíleného pacienta jeho kolegy by pro ni byl dobrým studijním materiálem.

Byť byla v Carfaxu ráda, obešla by se bez takového příspěvku. Nepotřebovala sledovat, jak se pacient hodlá probít ven všemi dostupnými prostředky. Jeho ryk a zběsilé povykování znervóznilo ostatní pacienty, kteří jej slyšeli. Večer byl v Carfaxu skutečně veselý. Všechny bylo potřeba utišit.

Jediný, kdo spořádaně seděl ve svém pokoji, byl Kevin. Spořádaný nebylo to správné slovo. Nepovykoval jako ostatní, místo toho radostně skákal po pokoji a provolával slávu svému pánovi, který se dle útržků slov, která Mína zachytila, přišel pomstít, zabije všechny pacienty a jeho si odvede jako věrného služebníka.

Míně z toho šla hlava kolem. Pořádně nespala. Nechápala, jak takové vypětí může Jonathan pravidelně, ba co víc, dobrovolně, snášet. V hlavě jí neustále rezonovaly všechny mumlající i křičící hlasy, nad nimiž vítězil Kevin se svým provoláváním smrti celému Carfaxu. Násilnické myšlenky byly novým příznakem a Míně se to vůbec nelíbilo. Nebylo hezké slyšet, že je všechny někdo zabije, byť to byla slova naprostého šílence. Začínala si myslet, že Kevinovi snad už není pomoci. Únava ji zmáhala a dávala jí pocítit zoufalství.

Ploužila se podél železného plotu z tmavých tyčí s hroty až k hlavním dveřím. Zašátrala rukou v kabelce a vytáhla klíč k otcovu domu. Netušila, jestli je doma. Nevolala mu, aby se ohlásila. I kdyby tam však nebyl, nevadilo by jí to. Prostě by usnula na široké pohovce v obýváku, jako to dělávala nějakou dobu po mámině smrti. Chtěla jen spát.

Černé dveře s pozlaceným číslem popisným lehce vrzly a Mína utekla před večerním chladem do tepla domova. Sňala temně fialový kabát z ramenou a pověsila jej na věšák u dveří. Zapřela se o ně zády, zavřela oči a naslouchala tichu domova.

Stále to byl její domov. Vyrostla tady a i když už zde nebydlela, díky otci věděla, že se sem může kdykoliv vrátit. Ať už by se stalo cokoliv, sama by nezůstala. Vždycky měla svého otce. Když se jí podařilo překonat matčin odchod, uvěřila, že otec tady bude vždy a nikdy ji neopustí. Tohle přesvědčení v jejím nitru dřímalo i v dospělosti. Přestože věděla, že lidé stárnou a umírají, v její mysli byla silně zakořeněná myšlenka, že otec s ní bude napořád. Vždycky tady byl, proč by to někdy mělo být jinak?

Stáhla si z vlasů gumičku a nechala husté prameny rudých vlasů, aby jí spadly do tváře. Dál stála zapřená o dveře, pravidelně oddechovala a doufala, že se všechno prožene kolem ní.

V jedné chvíli však ucítila na ramenou dotek silných rukou. Otevřela oči a šokem jí padla brada. Zírala do modrých očí muže, kterému se ve tváři mísila temnota s něhou, bolest s krutostí. Chtěla vyjeknout, ale nevypravila ze sebe ani hlásku. Gabrielova tvář se k ní přibližovala, stále ji držel a zdálo se, že ji nehodlá pustit. Cítila na tváři jeho dech. Byl jí tak neuvěřitelně blízko.

Než se jejich rty stačily setkat, Mína úlekem nadskočila, vyjekla a otevřela oči. Gabriel zmizel. Zmateně se rozhlížela po celém prostoru, ale byla tam sama. Musela si jen na kratičký okamžik zdřímnout. Lidé přeci usínají i ve stoje. Byl to jen nějaký zvláštní přelud. Ještě jednou se rozhlédla nalevo, pak zase napravo. Nikde nic.

„Míno?" hlas jejího otce k ní dolehl zpoza rohu, „co se děje?" Doktor Seward vešel do malé předsíně, brýle držel v rukou a prohlížel si svou dceru.