Dracula

Kapitola XI.

Jak čas poskočil, jasné počasí vzalo záhy za své. Slunce nedokázalo odolávat těžké dece hustých mraků příliš dlouho a bylo nuceno ustoupit. Nad střechami domů se vlády opět ujala hustá šedivá oblaka a na Londýn padl soumrak. Ponuré přítmí zahalující město bylo přesně to, v co Renfield doufal. Jakmile se den nachýlil k večeru, nastal čas splnit poslední Gabrielův rozkaz.

Bílá dodávka patřící chemickým závodům sjela z River Road a zamířila ke skladišti na nábřeží řeky Temže. Odlehlý kus Londýna, který člověk navštívil jen zřídkakdy, byl ideálním místem pro splnění úkolu. Na přední sklo auta sem tam dopadly první dešťové kapky. Zdálo se, že samo počasí chce, aby Gabrielovy činy zůstaly neodhaleny. Déšť smyje i poslední zbytky stop, které by někoho mohly dovést k pravdě.

Auto minulo hlavní budovu starého skladiště, jehož rekonstrukce byla teprve ve fázi jednání. Zamířilo ke shluku garáží tvořící několik uliček. Nikde nebylo ani živáčka. Štěrk pod koly vozu křupal. Vyjeté stopy se co nevidět opět zaplní splavenými kameny. Šedivé okolí bez jediného vzrostlého stromu umocňovalo ponurost celého místa.

Bylo nutné, aby Renfield odvezl mrtvé tělo co nejdál. Zajistil vše potřebné, aby jeho případný nález nebyl spojován s činností nebo samotnou osobou Gabriela Morgensterna. Za ta léta se jeho společník naučil dbát i na ty nejmenší detaily. Těla se po nějaké době vždy objevila. K ukončení vyšetřování to bylo potřeba. Než se tak ale stalo, i poslední zbytky stop z nebohé oběti a místa jejího nálezu zmizely. Sám Gabriel vodu nenáviděl, jeho temná strana ji nesnesla. Už jen proto do Londýna nakonec přiletěl soukromým letadlem. Pro Renfielda však byla voda věrným spojencem, který mu pomáhal uvrhnout těla do hlubin, které už patřily jen minulosti.

Dodávka zastavila na kraji poslední uličky, kousek od mola vybíhajícího do řeky. Tlumené bublání motoru ustalo. Renfield pohledem prohledával okolí a naposledy se ujišťoval, že je sám. Seděl nehnutě jako socha, obklopen tichem. Jen tu a tam se o kus dál ozvalo šplouchání řeky. Ruce v černých rukavicích pevně svíraly volant. Renfield neoplýval zbystřenými smysly jako jeho pán, ale naučil se vnímat každý zvuk, jakékoliv křupnutí nebo vrznutí. Pokaždé dlouhou chvíli pročesával pohledem okolí, než se pustil do práce.

Nakonec ale přeci jen vystoupil a těžké kroky obcházející dodávku prořízly neměnný klid v okolí. Renfield otevřel zadní dveře vozu. V nákladovém prostoru leželo jen nehybné tělo zabalené v černé látce.

Ten výjev mu nečekaně na mysl přivál vzpomínku na první tělo, kterého se měl zbavit. Bylo mu devatenáct a kromě hrozby smrti, která nad ním každý den visela, netušil, co by měl od mocného člověka, který jej vzal k sobě, čekat. První obětí, jakou Renfield zažil, byl indický mladík jen o pár let starší, než byl tehdy on sám. Pokusil se o něco, co se ještě žádnému člověku nepodařilo – obelstít Gabriela. Chtěl jej podvést a ke všemu také zostudit. Odměnou mu byla krutá, pomalá a bolestivá smrt. Z pohledu na zohavené tělo se mladému Renfieldovi udělalo zle. Připomínalo mu to pohled na mrtvé rodiče ležící v tratolišti krve.

Renfield prudce zavrtěl hlavou, aby zahnal špatné vzpomínky. Za celých třináct let v Gabrielových službách už toho viděl tolik, že jím už mohlo otřást jen máloco. Tehdy mu zbědované tělo naivního mladíka přišlo jako to nejhorší, co od smrti rodičů viděl. Gabriel mu ale s postupem času ukázal, že za sebou umí nechávat ještě mnohem zbědovanější těla, než to, které Renfield viděl prvně.

Nad městem se ozvalo tlumené, zlověstné zahřmění. Bouřka se nezadržitelně blížila. Renfield si musel pospíšit. Přitáhl tělo ke kraji dodávky a vyzdvihl jej na ramena. Na smrt vyhublá dívka skoro nic nevážila. Bez větších potíží přenesl mrtvolu k molu. Dřevěná prkna už nějaký čas stravovala hniloba, místy úplně chyběla. Renfield se musel pohybovat nanejvýš obezřetně. Dřevo pod jeho kroky bolestně vrzalo. V okolním tichu se to někomu, kdo nechtěl být přistižen, zdálo jako ten nejhlasitější zvuk na světě, který má dotyčného každou chvíli prozradit.