Dracula

Kapitola LXXXV.

„Až budu příště domlouvat podmínky smlouvy, připomeň mi, že pitím mám začít," zamručel Gabriel s jasně patrnou dávkou opovržení směrem k Renfieldovi, když se jeho podřízený snažil dostat do černého taxi ředitele Carfaxského ústavu v notně podroušeném stavu.

„Někteří lidé si života zkrátka umějí užívat," odpověděl Renfield mezi funěním, když se snažil tu trosku narvat do útrob vozu. Výskající muž mu to nijak neulehčoval.

„Žádný člověk neví, jak cenný dar ve skutečnosti život je," Gabriel se s odporem odvrátil od té opilé trosky a hleděl do oken restaurace, kde se společně s ředitelem sešli.

Podnik vítající majetnější vrstvu Londýňanů se toho večera stal útočištěm mnoha snobů, jak jim Gabriel říkal. Nenechavci lačnící po uznání, majetku, penězích, postavení. V upřímných úsměvech přítomných žen viděl pouhou zástěrku, která halila jejich přemrštěné ego. V uznalých poplácáváních po ramenou všech mužů viděl jen nástroj, jak se druhému vemluvit do přízně, zatímco se každý za zády toho druhého pomlouvá, v jiném případě dotyčnému spí s manželkou. Všichni se smáli, jedli, pili, vyměňovali si komplimenty a slova uznání, ale v ničem z toho neviděl upřímnost, tu radost ze života. Každý bažil pouze po důkazech své svrchovanosti. Gabriel sám moc dobře věděl, že teprve v tom posledním okamžiku, než vydechnou naposledy, dojdou prozření, že svůj život promrhali.

„Život je dar, Renfielde," natočil se ke svému společníkovi, když se taxi za jeho zády rozjelo a odér alkoholu nahradil pach pneumatik, pohledem ale stále ulpíval na oknech, „nikdo si jej však neváží. Jeho hodnotu člověk pozná, až když je příliš pozdě. Zabíjel jsem, válčil jsem, bránil svou vlast. Ale žil jsem. Dýchal jsem pro svou zemi a pro svou lásku. Nebyl jsem bez hříchu, ale když jsem stál proti nepříteli, v rukou meč a proti sobě smrt, věděl jsem, že žiji. Stejně tak jsem věděl, že na mém bytí závisí život někoho jiného. Nejen nevinných, prostých lidí, ale také ten Aryin. Když jsem přežil já, věděl jsem, že přežije také ona. Smrt již netrápí toho, pro koho si přišla. Ta bolest stíhá přeživší, kteří jej milovali. Měl jsem pro co žít. A žil jsem. Mé bytí nebylo marné, ale nakonec přišlo vniveč."

„Asi je to slabá útěcha, ale nakonec jste dal druhou šanci jiným. I když možná ne tak, jak jste si představoval," Renfield již dokázal poznat, kdy zastavili uprostřed tíživého momentu, který na Gabriela snesla tíha všech věků. Neměl pro něj slova útěchy, neboť ta pro něj neexistovala.

„Stvořil jsem monstra," odbyl jej, „z mé krve nikdy nevzešla bytost, která by byla schopná něhy. Žádná, která by se podobala člověku. Přiznávám, že to mnohdy býval můj záměr. Ale i ve chvílích, kdy jsem chtěl člověka věčností zachránit, jsem zklamal. Zrodilo se jen další bezduché monstrum bažící po krvi, rozsévající smrt."

„Obáváte se, že by se to samé stalo také u slečny Seward?" Renfieldovi se zdálo, že Gabriel v myšlenkách směřuje právě k ní.

„Jestli jsem někdy v někoho za všechna staletí věřil, pak právě v ni," odpověděl šeptem.

„Tak v čem je problém?" pokud byla Mína skutečně tou pravou, pak Renfield nechápal, nač otálet. Příležitostí bylo dost. Musel ale uznat, že v jejich současné situaci vše ztěžovala Lucy.

„V ní," Gabriel s odpovědí neváhal ani vteřinu, „toužím po ní od prvního okamžiku, kdy jsem ji spatřil. Ale proměnit ji v to, čím sám jsem? Zničit tak čistý a dobrý život, to by byla ohavnost. Jak bych jí to mohl udělat? Na to je až příliš nevinná."

Kouzlo Míny Seward překvapilo i Renfielda. Ovládala Gabriela natolik silně, až v něm i on sám viděl člověka. Znal jej mnoho let, ale nikdy v něm neviděl tolik citu, jako od chvíle, kdy přijeli do Londýna. Renfield měl možnost srovnávat ženy v Gabrielově blízkosti a Mína na něj měla skutečně největší vliv. Kdyby Gabriela neznal tak dobře, považoval by jej za obyčejného, beznadějně zamilovaného člověka.