Dracula

Kapitola LXXIV.

„Slečno Seward, co tady děláte?" Van Helsing se zastavil pod schody a vzhlížel nahoru k zrzavé dívce, která seděla na posledním schodě a s netrpělivým výrazem jej propalovala pohledem.

„Profesore," Mína se rychle vyšvihla zpět na nohy. V té chvíli ji ale veškeré odhodlání opustilo. Oprášila si džíny a začala si pohrávat s lemem saka. Důvod, proč zde byla, jako lusknutím prstu zapomněla.

Van Helsing naopak přesně věděl, proč na něj dívka čeká před dveřmi jeho hotelového pokoje. Vše, co se dověděla, ji lákalo a stále chtěla vědět více. Možná si to sama nepřiznávala, ale věřila tomu. Přivábila ji k němu vlastní víra, že to, co se od něj dověděla, se skutečně děje.

Pomalým krokem vystoupal až k ní a sňal z hlavy klobouk. „Děje se něco, slečno?" s upřímným zájmem se jí díval přímo do očí.

„Ne, nic se neděje, tedy..." stejně rychle, jako se Mína rozpovídala, zase zmlkla. Netušila, co má říct nebo udělat. Sklopila pohled k zemi.

„Trápí vás nějaké otázky," profesor si odpověděl sám. „Pojďte," vybídl ji a v kapse svého šedivého kabátu hledal klíče.

Mínu překvapilo, jak je klidný. Spolu s onou upřímností ve tváři tohle vídala jen u jednoho jediného člověka. Sledovala, jak profesor zády k ní odemyká a přemýšlela, jestli by nebylo přeci jen nejlepší seběhnout schody a utéct. Kdyby ji viděl Jonathan, jistě by se jí vysmál, že to všechno bere vážně.

Možná právě tato myšlenka způsobila, že se v ní všechno vzbouřilo. S cvaknutím zámku a Van Helsingovou pobídkou sebrala ze země svou kabelku, přes kterou si přehodila kabát a vstoupila do hotelového pokoje. I kdyby se jí smál celý svět, ona si bude stát za svým. Neustoupí jen proto, že se někomu nelíbí její přesvědčení.

Přivítal ji malý, leč útulný pokojík, který sloužil jako obývák. Na stěnách visely nažloutlé tapety s podivnými ornamenty, které Míně připomínaly symboly, jaké kreslil jeden z pacientů Carfaxu. Jako kdyby z něj snad ani neodešla a nestála v hotelovém pokoji. Oválný konferenční stolek před televizí se skoro prohýbal pod všemi knihami, složkami a papíry, které si zde profesor rozložil.

„Prosím, posaďte se, slečno," Van Helsing jemně postrčil svou návštěvnici ke kožené pohovce a sám převzal její kabát, který spolu se svým pověsil vedle dveří. „Dáte si něco?" ohlédl se po dívce.

„Ne, nedám, děkuji," zavrtěla hlavou a bloumala očima kolem. Snažila se necivět na všechny ty papíry před sebou. Přemýšlela, jestli se tam náhodou neskrývají odpovědi na otázky, které ji trápily.

„Tak," Van Helsing si promnul ruce a přisedl si k Míně, „proč jste tady, slečno?"

„Já vlastně ani nevím," přiznala takřka neslyšně.

„Ale víte," nabádal ji profesor. Nezněl příkře nebo snad naštvaně, jen se snažil, aby si dívka sama přiznala pravdu. Alespoň tu, které věřila.

Mína opět sklopila hlavu: „Chtěla jsem vědět víc."

„Někdy člověk není na pravdu připraven," namítl Van Helsing. Studoval Míninu tvář, ale ona se tomu urputně snažila zamezit.

„Já jsem," najednou prudce zdvihla hlavu a s jistotou v očích hleděla zpříma na Van Helsinga.

Její smělost a odhodlanost mu na tváři vykouzlily letmý úsměv. Moc dobře věděl, proč si Gabriel vybral právě ji a ona mu to nyní znovu potvrdila. Znal Aryu jen z vyprávění svého adoptivního otce, ale právě proto mu občas připadalo, že ji znal i osobně. Nikdo o ní neuměl vyprávět tak, jako právě Gabriel. Se všemi detaily, zanícením i bolestí. Dokázal ji vykreslit tak, až mu přišla jako živá. A její stín právě seděl vedle něj. Stejně plachá, ale rázná, když se rozhodla, že něco skutečně udělá. Stejně nevinná a podobně, jako Gabriel, také stejně nevnímaná.