Dracula

Kapitola L.

Londýnská policie měla plné ruce práce. Detektivu Brownovi se na stole kupily složky, které skrývaly ty nejpodivnější případy, jaké dosud viděl.

Tři zmrzačená těla, v nichž nezůstala ani kapka krve a útočník se na nich vyřádil jako divé zvíře. Pohřešovaná dívka nalezená v Temži, která vykazovala podobnou příčinu úmrtí, avšak všechny okolnosti odkazovaly na zcela jiného útočníka. Čtyři oběti, dva případy, minimální propojení a především nulové výsledky. Ba co hůř: k tomu všemu se přidal další případ.

Detektiv Brown společně s Arthurem postával před dveřmi do pitevny. Za poslední měsíc se tady ukázali častěji, než by chtěli.

Arthur se zaujetím studoval informace o místě činu a nalezeném těle. Oči mu hořely horlivostí, bylo na něm vidět, jak je do práce zapálený. Také proto ho nakonec Brown vzal s sebou. Byl by raději, kdyby si ještě chvíli poležel, ale Arthur místo nějakého nepotřebného zotavování bez přestání analyzoval všechny jejich případy, zkoumal každičký detail a ukládal si jej do paměti. Sestavoval si v hlavě mozaiku, kam postupně přidával další a další kousky. Nikdo neznal všechny případy tak dobře, jako Arthur. Právě proto v té chvíli postával vedle svého nadřízeného a společně čekali na doktora Sewarda.

Detektiv se poškrábal na holé hlavě, urovnal si sako a zkontroloval hodinky. Za posledních pět minut to udělal přesně čtyřikrát.

„Měla nějaké příbuzné?" Arthur s nosem stále zabořeným do složky prolomil mrtvolné ticho toho tísnivého místa.

„Její kolegové říkají, že žila sama už několik desítek let. Podle nalezených záznamů ovdověla, přišla o syna a od té doby už k sobě nikoho nepustila," Brown odpověděl takřka mechanicky. Ještě stále měl v živé paměti ohavný výjev z místa činu. Něco takového bylo i na něj moc.

Arthur si s tím příliš hlavu nelámal. Viděl to samé, co jeho nadřízený, ale od onoho únosu a jeho napadení, které málem vyústilo v jeho smrt, byl jako vyměněný. Zařekl se, že toho pachatele najde a k tomu musel mít čistou hlavu. Sám byl přesvědčený, že moc dobře ví, kdo za tím stojí.

„Kočovala z místa na místo s tou poutí, neměla žádné trvalé bydliště, žádné příbuzné a rodinu, vyžívala jen z toho mála, co si vydělala těmi triky. Kdo by jí něco takového chtěl udělat?" nadhodil myšlenku spíše sám pro sebe.

Záhy si také sám odpověděl: „Možná si vymyslela špatnou věštbu pro špatného člověka. Nelíbilo se mu to."

„Kvůli tomu by snad někdo spáchal takovou ohavnost? Pro špatnou věštbu, o které každý stejně ví, že je to pouliční trik?" konečně se Brown probral ze svého chvilkového transu. Jeho pobledlá tvář byla dostačujícím důkazem: nezvládal to.

„Lidé jsou různí," prohodil Arthur nenuceně.

Brown se po něm ohlédl, ale neřekl nic. Sám měl co dělat se sebou.

To už ale vrzly dveře na opačné straně místnosti a doktor Seward zamířil ve svém bílém plášti rovnou k návštěvníkům.

„Detektive Browne," potřásl si se svým vzdáleným kolegou rukou. Pohledem ihned ulpěl na Arthurovi.

„Doktore," mladík se usmál a rovněž si s ním potřásl rukou.

Doktor Seward si jej přeměřoval pohledem zaujatého lékaře. Vteřinu studoval stehy na čele, které neskryly ani jeho rozcuchané vlasy.

„Jsem rád, že jsi v pořádku," poplácal ho po rameni a hleděl mu do očí, „báli jsme se o tebe."

I jeho zneklidnily události posledních dní. Arthur byl spolu s Jonathanem skoro jako jeho syn. I přes jeho chyby měl toho horlivého, citově možná trochu nevyzrálého policistu, rád. Byl se na něj podívat v nemocnici, jen co ho našli a Mína se dlouho choulila v jeho náruči, než se mu ji podařilo uklidnit.