Dracula

Kapitola LVI.

V pět hodin odpoledne už za okny panovala tma, kterou prosvětlovaly jen reflektory aut a pouliční osvětlení, stejně tak neonové poutače a zářivé výlohy. Mína stále dlela u své kamarádky. V malém obýváku přecházela ze strany na stranu a snažila se zachytit jakékoliv zvuky, které by vycházely z ložnice. Jonathan se na Lucy přišel podívat už před půl hodinou a stále nevycházel. Mína slyšela jen jeho přidušené mumlání a sípot, který ze sebe dokázala vypravit nemocná dívka.

Mínu sžíraly obavy. Zdálo se jí, že než Jonathan přišel, Lucyin stav se zhoršil. Při každém jejím nádechu jí bublalo v hrdle, potila se čím dál víc a s každou ubíhající minutou byla slabší a slabší. Mína se o svou nejlepší kamarádku vážně strachovala. Ať už měla svéhlavá blondýnka jakékoliv chyby, stále to byla její nejbližší přítelkyně, takřka sestra.

Vrznutí dveří ji vytrhlo z přemýšlení. Zastavila v kroku a hleděla na Jonathana, který nevypadal o nic lépe, než jeho nová pacientka. Rozcuchané vlasy mu trčely do stran a několikadenní strniště podtrhávalo dojem muže utahaného prací, div z něj jeho nasazení neservalo kůži.

„Tak co jí je?" Mína se vrhla ke svému příteli, v očích se jí zračila touha po odpovědích.

Jonathan nejdříve tiše zaklapl dveře, vzal Mínu za ruku a odvedl ji k pohovce. Položil svůj batoh k noze stolu a svalil se do křesla. S těžkým povzdechem si dlaněmi přejel přes tvář. Mína jej celou dobu ostražitě sledovala. Teprve, když ji posunkem vyzval, aby si k němu přisedla, svezla se vedle něj.

„Vzal jsem jí krev, udělám nějaké testy. To nám řekne víc. Bez testů nedokážu určit, co jí je. Mohlo by toho být víc, ale je to zvláštní," jemně sevřel Míninu ruku ve svých. Vážnost v jeho tváři byla jasným důkazem toho, že zde už není místo pro žerty nebo nejapné poznámky.

„Bude v pořádku?" Mína chytila doktora za paži a lehce s ním trhla, „Jonathane, bude v pořádku?"

„To já nevím," přiznal tiše. Pohled na Míninu strachy ověnčenou tvář jej bolel, nechtěl ji takhle vidět.

Ač nebyl právě přítelem k pohledání, pro svou dívku by udělal cokoliv. Své pracovní nasazení a soukromý život odděloval. Když byl doma a stával se z něj zase obyčejný muž, do kterého se Mína zamilovala, udělal by všechno na světě, aby se jeho láska netrápila. Záleželo mu na ní.

„Zastavím se u otce," Mína se zahleděla do závěsů zastírající okno na protější stěně, které žloutly pod světlem pouliční lampy, „chtěla jsem za ním zajít, ale nechtěla jsem se vzdálit od Lucy. Zeptám se ho. Navíc to musí vědět, Lucy pro něj vždycky byla součástí rodiny. Určitě to bude chtít vědět." Ohlédla se po svém příteli, jako by čekala potvrzení svých slov.

„Udělej to," přisvědčil a povzbudivě jí stiskl ruku, „je moudřejší a viděl toho víc. Určitě nám poradí. A ty bys teď neměla být sama. Zastavím se v práci a podívám se na tu krev. Zvládneš to?"

S obavami v očích se upřeně zadíval na svou milou.

Mína popotáhla a přikývla: „Zvládnu. Hlavně zjisti, co jí je."

„To ti slibuju," přitáhl si Mínu k sobě a políbil ji do vlasů.

Chvíli seděli v objetí na pohovce, než se každý vydal svou cestou. Mína byla za ten moment, kdy byli s Jonathanem skutečně spolu, vděčná. Měl své chyby, to ano, ale nikdo není dokonalý. Občas si připadala přehlížená, druhořadá, ale vždycky se našla chvíle, kdy se ukázalo, jak moc pro něj vlastně znamená. Už jen kvůli takovým momentům Jonathana milovala. Nebyl to ideální partner, ale jeho city byly ryzí. Víc vědět nepotřebovala.