Hrabě Drákula ve své době patřil k nejděsivějším stvořením obývající tajemnou Transylvánii. Čiré zlo lačnící po horké, lidské krvi. Ztělesnění samotného ďábla.
Svět byl ale této kruté stvůry zbaven. Zlo zmizelo v zapomenutých jeskyních Karpat a Drák...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jménem ředitele charitativního sdružení Kapka pro život Alberta Kingsleyho si Vás dovoluji pozvat na dobročinný ples konaný 20.11.2013 od šesté hodiny večerní v areálu soukromé rezidence pana Kingsleyho (adresa přiložena v obálce). Součástí plesu je také dražba vybraných starožitností, jejíž výdělek poputuje na účet charitativního sdružení Kapka pro život.
Těšíme se na Vaši návštěvu.
Se srdečnými pozdravy Alice Palmer, asistentka ředitele
*
Lucy převracela zlatě lemovanou pozvánku v rukou a culila se jako malá holčička. Byla snad tím nejspolečenštějším člověkem, jakého Mína znala. Nikdy nevynechala ani jedinou příležitost, jak si vyrazit do společnosti. Kromě nočních výletů po městě s přáteli nepohrdla ani divadelním představením, různými slavnostmi či plesy.
„Půjdeme tam, že ano?" A nadšením se vrhla k Míně, která seděla na zemi za pohovkou v Lucyině malém bytě, kolem sebe rozprostřeny všechny dosud sepsané lékařské posudky Kevina Fieldse.
Míně chvíli trvalo, než si uvědomila, že její nejlepší kamarádka mluví na ni. Vzhlédla a trhnutím se odtáhla od Lucy, která klečela na všech čtyřech před ní a propalovala ji pohledem.
„Cože?" otázala se rozpačitě. Vůbec její slova nevnímala.
„Jestli se budeš pořád zabývat těmi blázny, stane se časem jeden i z tebe," utrousila uštěpačně Lucy. Pracovní nasazení své kamarádky nechápala a už vůbec ne výběr zaměření jejího studia.
„Nemusíš pacienty hned odsuzovat jen proto, že jsou jiní. Někteří za to ani nemohou," zavrčela Mína dotčeně. Neměla ráda, když se před ní o pacientech Carfaxu mluvilo jako o nějakém odpadu. Stále to byly lidské bytosti.
„No jo, ty s tím naděláš," utrousila rozmrzele Lucy a sedla si na paty. Odfoukla si ofinu z očí a pohodila hlavou. Hustá hříva medově zlatých, po ramena dlouhých vlasů, se ve světle zaleskla.
Lucy Westenra všude platila za krásku, kterou chtěl získat každý muž. Byť svými buclatými tvářemi připomínala malou dívenku, dokázala každého uhranout. V jednu chvíli působila jako křehká panenka, po chvíli zase jako divoká šelma. Zpod hustých řas vykukovaly blankytně modré oči a muži šíleli po jejích dokonale vykrojených rtech. Lucy si pánskou pozornost užívala, ale kromě krátkodobých románků se nevázala. Žila si svůj vlastní rozbouřený život. Byla to volnomyšlenkářka a z ničeho si nedělala těžkou hlavu.
„Půjdeš s Jonathanem, že?" zamumlala s hlavou sklopenou. Lucy jej sice měla ráda, ale Mínu měla raději. Ta ale, pokud zrovna nebyla v práci či na přednáškách, trávila čas s Jonathanem, pokud to šlo. Jako zastánkyni života bez závazků se jí to nelíbilo.
