Dracula

Kapitola LXVI.

-Sídlo prvního klanu, neznámé místo, rok 1513-

Noc se pomalu hlásila o slovo a vytlačovala slunce z nebeské klenby. Starý hrad v lesích vždy jako první pocítil dotek nadcházející temnoty. Od hlavní brány se táhla příjezdová cesta plná výmolů a děr, která se ztrácela v lese, avšak přes řídké zalesnění bylo možno zahlédnout hořící louče přijíždějících kočárů, když se v těchto končinách obyčejní smrtelníci ztratili.

Zpustlý hvozd již pronikl do místních povídaček. Obyvatelé okolních vesnic si vyprávěli o děsivých přízracích, které každou noc vylézají z temných úkrytů a zaplavují vesnice jako děsivá zhouba. Za úsvitu mizely stejně, jako se objevily, ale častokrát si s sebou odvedly také nějakého nebožáka. Říkávalo se, že se z těchto lidí stávají otroci stínů, kteří jim poskytují potěšení a jakmile je přestanou bavit, zahubí je smrtí tak krutou, že jí není rovno.

Jméno Drákula již zaselo strach do lidských srdcí. Vlad Tepeš pomalu upadal v zapomnění a nahradily jej příběhy o tom, jak jej samo peklo ztrestalo za jeho nesčetné hříchy. Jako hanebného zrádce jej sám Satan uvrhl do věčného života v temnotě a vzal mu jeho duši. Nyní měl dlít mezi lidmi odvržen a nemilován, vybíjející si svou zlobu na nevinných obětech. Jiné příběhy si vedly svou pravdu: duše Vlada Tepeše byla zatracena v pekle a sám Ďábel se ujal jeho těla, aby mohl ve světě rozvracet řád. Pro někoho to byla předzvěst souboje mezi nebem a peklem. Tak či onak, Vlad Tepeš pro všechny zemřel jako zrádce. O té bytosti, která se čas od času zjevila za jasného úplňku na kraji vesnice, už nikdo nemluvil jinak, než jako o Drákulovi.

V přízemních komnatách hradu, který obrůstaly dávno suché stromy, jejichž pahýly se křížily před okny jako kopí strážců, se ozývala směsice nejrůznějších zvuků. Úpěnlivé skučení několika uvězněných lidí, pisklavý smích svůdných upírek a hlasité halekání jejich protějšků. Rozrůstající se klan upírů si chvíle před západem slunce náležitě užíval.

Západní věž se stala příbytkem samotného vůdce. Šedivá komnata skrývala mnohé spisy z knihoven Argesu a transylvánského knížecího sídla, které se podařilo zachránit. V tmavých rozích jako svatební závoj nevěsty visely tenounké pavučiny. Kamenná podlaha byla vystlána kůžemi mnoha zabitých zvířat.

Na široké posteli s nebesy se líně protahovala Sonja. Vlasy barvy kaštanu jí jako koberec splývaly po polštáři. Jako led chladnou, bledou kůži, zahalovala jen prostá přikrývka. Upírka se převalila na břicho a pohledem vyhledala svého druha, který stál u okna. Ruka visící jí z postele se lehce komíhala sem a tam.

„Za poslední dny jsi stále zamyšlený," všimla si jeho častého rozjímání. Tělem byl přítomen, avšak jeho mysl dlela jinde.

Vlad vyhlížel z okna, sledoval, jak se žhnoucí kotouč slunce sklání nad obzorem a postupně mizí, stahujíc s sebou také poslední paprsky zašlého dne. Přes les se jako půlící čára táhlo pomezí oddělující jejich temnotu od slunce.

Jeho myšlenky za poslední léta směřovaly jen k jedinému: k ženě, kterou z celého srdce miloval.

Od svého vítězství v Transylvánii, kdy zahubil ty, kteří mu ukřivdili, uběhlo bezmála čtyřicet let. Po celou dobu pátral po té ohavné bytosti, jež z něj učinila to, čím se stal. Bezvýsledně. Jeho druh nabyl na síle, zaséval strach do lidských srdcí a proměnil noc v noční můru lidí. Ani vědomí jeho vlastní převahy jej ale nemohlo zbavit vší bolesti. Vzpomínky byly stále čerstvé.