Dracula

Kapitola LXXIII.

Ze schůzky s Van Helsingem byla nejvíce zmatená Mína. Hned druhý den, jen co jí to práce a studium dovolily, se vydala k Lucy. Profesorova slova ji vyděsila. Několik minut stála před dveřmi jejího bytu a dožadovala se vstupu dovnitř, ale nikdo jí neotvíral. Zpoza dveří nevycházely ani žádné zvuky. Netušila, že jen co slunce zapadlo, Van Helsing stín, který zbyl z její nejlepší kamarádky, odvedl k jejímu stvořiteli. Dívka neodpovídala ani na zprávy, ani na telefonáty.

Ignorace ale nebyla u Lucy nic nového, proto se Mína rozhodla její tichost neřešit. Tím ale uvolnila mysl pro jiné, mnohem nebezpečnější myšlenky.

Dívka si promnula oči. Z vtíravého světla stolní lampy, kterou stínilo neúčinné zelené stínítko, ji už bolela hlava. Vzhlédla a rozhlédla se kolem. Stoly z dubového dřeva, seřazeny do jedné linie, tvořily předěl mezi početnými řadami regálů s knihami. Kromě ní už na konci stolu seděl jen jeden mladík, na druhé straně mladá studentka a mezi regály se procházela stařenka. Rytmické klepání její hole dohánělo Mínu k šílenství. Knihovny milovala, ale nejraději by vzala za vděk úplným tichem, aby mohla studovat.

Mentální poruchy, psychiatrie a psychologie si však nevšímala. Místo toho si na stůl snesla několik tlustých knih, které pojednávaly o tom, co ji právě teď zajímalo. O upírech.

V původní mytologii se praví, že upírem se stává osoba zemřelá nečistým způsobem, jako jsou sebevrahové či odsouzení zločinci. Jsou zde ovšem zahrnuty také osoby vyloučené ze společnosti nebo také ty, které skonaly nepřirozenou smrtí. Takovými byli čarodějové spolčení s ďáblem nebo lidé, padnoucí za oběť takovémuto čaroději.

Mína neměla problém věřit v existenci lidí, kteří se spolčovali s něčím, co označovali za ďábla. Historie skrývala mnoho takových příběhů. Více než v boha však věřila v lidské přesvědčení, kdy lidé své znalosti připisovali božímu vnuknutí. Obyčejné bylinkářky byly považovány za čarodějnice, ale přitom jen dokázaly využít léčivou sílu přírody.

Přitáhla si blíže malou brožurku, která vyšla před třemi lety.

Upír má sílu dvaceti mužů. Na pohlaví nezáleží, je tomu tak jak u mužů, tak žen a dětí. Síla je ovšem ovlivněna mnoha faktory, jako je pokrevní linie, věk, tělesná konstituce, strava (lidská či zvířecí krev, jak zmrazená, tak čerstvá). Chuť na krev je u upíra stejná, jako lidská žízeň. Pokud není skutečně hladový, kapka krve jej na veřejnosti neodhalí. Upíři se umí ovládat.

Ani tohle Míně nic neřeklo, kromě nechutné představy, jak někdo vykrádá nemocnice, aby hodoval na darované krvi.

„A tu sílu určitě někdo měřil," zamumlala si sama pro sebe.

„Šššš," okřikla ji přidušeně dívka, sedící několik míst od ní a věnovala jí káravý pohled. Hned zase sklopila zrak ke své knize.

Mína si ji chvíli prohlížela a přemýšlela, jestli nemá bezohledně prásknout nejtlustší knihou, jakou u sebe měla, a prostě odejít. Napadlo ji, zda by s ní neměla prásknout dívce o hlavu. Takovou myšlenku rychle zaplašila. Děsila samu sebe, zvláště, když ji napadaly podobné věci.

Odpoutala se pohledem od studentky a rozevřela před sebou právě tu nejtlustší knihu. Trefila přitom stránku, která pojednávala přímo o Drákulovi.

Svou přezdívku Tepes získal až posmrtně. Je odvozena od jeho oblíbeného způsobu zabíjení – narážení na kůl. Právě z tohoto důvodu mu ještě za jeho života Turci přezdívali Kazikli bey, neboli kníže narážeč.

Při pohledu na doprovodný obrázek, kde muž, oděn pouze v bederní roušce, trpí s kůlem v těle, se Mína viditelně otřásla. Jako většina lidí, i ona věděla, že to bývala krutá doba a zejména Balkán a východní Evropa neznaly slitování, ale tohle bylo vážně otřesné. Nedokázala si to představit a ani nechtěla.