Dracula

Kapitola XLII.

Nemocnice, zranění, ani prožitý otřes. Nic z toho nemohlo Arthura zastavit. Informace, které se dověděl od Jonathana byly natolik zásadní, že zkrátka nehodlal dřepět mezi bílými stěnami a nic nedělat. Nejen, že chtěl zjistit pravdu, ale také potřeboval pracovat. Zaměstnat mozek, dát mu problém na řešení a nezaměřovat se na bludné vzpomínky. Nedokázal určit, čemu přesně může věřit. Raději se vrátil k tomu, co dobře znal. Ke svým případům.

Hlas detektiva Browna se nesl tichým prostorem vyprázdněných kanceláří: „Godalmingu, co tady, zatraceně, děláte?"

Nad jednou z kójí, ve kterých nižší policisté pracovali, se objevila Arthurova hlava. Jemné světlo stolní lampičky halilo sešitou ránu na čele do stínu. Nezdálo se, že by se dotyčný chystal odpovědět.

„Přišel jsem do nemocnice a tam mi řekli, že jste odešel. Když jste o sobě nedal vědět naposledy, málem jsme vás pohřbívali," Brownův káravý hlas v sobě skrýval také nepatrný náznak starosti. Skutečně v něm hrklo, když pokoj svého svěřence našel prázdný.

„Cítím se dobře, nebyl důvod zůstávat," Arthur zase sklopil hlavu ke složkám, které si rozložil na stole.

„Těch důvodů bylo hned několik," detektiv si sňal kabát z ramenou a přehodil si jej přes paži, „co tady vůbec děláte?"

V horních patrech stanice Scotland Yardu v pozdní večerní hodinu už nikdo nezůstával. Jediným zdrojem světla byla Arthurova stolní lampa. Zvuky života vycházely ze spodních pater a z ulice, jinak zela budova prázdnotou.

„Studuji materiály k případu těch tří mrtvých a Jane Whitmore. Četl jste už pitevní zprávu doktora Sewarda?" Arthurovi zazářily oči. Byl ve svém živlu.

„Četl," přitakal detektiv stroze, „ale minimálně do případu úmrtí slečny Whitmore nemáte co zasahovat."

„Je to váš případ, tudíž i můj," odtušil Arthur polohlasem.

Svého nadřízeného si nevšímal. Pročítal všechny papíry, které měl pod rukama. Studoval každé slovo, každou čárku mezi nimi. Hledal za písmenky skrytý význam, odpověď, pravdu.

Brown s těžkým povzdechem došel k Arthurově stolu.

„Arthure," začal dobrácky, „někdo vás napadl. Jste otřesený a hlava vám ještě musí třeštit. Na těch případech dělá skoro celý sbor, jistě se nikdo nebude zlobit, když si vezmete volno. Navíc je třeba vás vyslechnout. Někdo napadl státního úředníka a to se musí vyšetřit."

„Jsem v pořádku," odbyl jej Arthur příkře a ruka mu zamrzla v půli otáčení stránky. „Nic mi není," dodal už smířlivěji.

Detektiv si něco nesouhlasně zamručel. Sledoval počínání svého svěřence. Měl toho až nad hlavu. Nevyřešené případy podivných úmrtí a teď také Arthurův únos. Na místě by ho vyzpovídal, ale znal jej. Neřekl by ani slovo a neustále by odváděl řeč jinam.

„Po Londýně se potlouká sériový vrah a my nemáme žádné stopy," povzdechl si Arthur a opřel se v židli.

„Je to čím dál horší," ani detektiv z toho neměl radost.

„Ale ty tři oběti vybočují z řady," nadhodil Arthur. Založil si ruce na hrudi a očima bloumal po bílých listech hustě popsaných černým písmem.

„Co tím myslíte?" Brown se zapřel dlaněmi o stůl a naklonil se nad něj. Ta slova jej zaujala. Že by něco přehlédl?

„Podívejte," Arthur se hned natáhl po dvou složkách, „všechny tři oběti spojuje to samé: v těle jim nezůstala ani kapka krve. Dva vrazi pracující stejným způsobem? Ani náhodou. Musí to být jeden a ten samý člověk. Jenže ty tři oběti, to nebyl plán, ale impuls. Tělo Jane Whitmore bylo prakticky neporušeno. Jediným vodítkem jsou dvě řezné rány na hrdle. Jenže ty vznikly až posmrtně. Vrah chtěl něco zakrýt. Otázkou je, co to bylo. A ta tři těla? Jasné známky vysoké agrese. Příčina úmrtí spojuje všechny oběti, liší se jen stupeň násilí. Tři zmrzačená těla, jedno takřka neporušené. Vraha něco rozrušilo. U Jane postupoval systematicky a s rozvahou, ale ty tři oběti...u nich nepřemýšlel. Něco narušilo jeho precizní jednání a vybil si vztek na třech obětech. Což by ukazovalo na to, že tři vraždy za jednu noc nebyly nic promyšleného. Nebyl to plán, ale impuls. Jen touha vybít si vztek. Jane byla první oběť, zmizela jako první, ale našla se poslední. Ale zemřela ještě před těmi třemi."