Dracula

Kapitola XIX.

Během pár minut Mína vyběhla z ústavu na štěrkovou příjezdovou cestu a kvapně scházela dolů k bráně. Dnes jí v Carfaxu všechno přišlo podivně zlověstné. Se sklopenou hlavou šla dál, zabraná do vlastních myšlenek.

Kevinovo chování jí až dnes přišlo jiné. Nebylo bláznivé. Spíš až hrozivě skutečné. Vnímala jeho slova, chování, tón hlasu, pohled. To všechno se zdálo být jiné, než u člověka, kterého postihly bludy. Byť byli takoví lidé velice přesvědčiví, Kevin byl jiný. To Mínu znepokojilo.

Ke všemu tady byla zvláštní zpráva od jejího otce. Naléhavost z ní přímo čišela a to se Míně ani za mák nelíbilo. Pokud něco znepokojovalo i jejího otce, muselo se stát něco vážného.

Zachumlala se do kabátu, tenisky čvachtaly v kalužích, které se kolem v sychravém počasí tvořily. Vzhlédla a teprve v té chvíli si uvědomila, jak hrozivě vypadá okolí. Všude kolem se táhla bílá, mlžná hradba. Nepříjemný pocit ještě zesílil. Po tom všem se chtěla zavřít ve svém vyhřátém bytě a doufat, že se třeba stane zázrak a Jonathan přijde domů v rozumnou dobu. Zrovna dnes vůbec netoužila po noci strávené osamotě. Potřebovala oporu.

Touha po lidské přítomnosti ji přepadla ve chvíli, kdy prošla branou a zamířila ulicí na metro. Jako kdyby snad někdo její nevyslovené přání vyslyšel, ozvalo se za ní vrčení motoru a těsně u ní přistavil černý Lexus.

„V takovém nečase by se tak půvabná mladá dáma neměla po ulicích potulovat sama," okénko za sedadlem spolujezdce se stáhlo a Gabrielův tlumený hlas Mínu podivně zahřál u srdce. Zároveň jí ale po zádech přeběhl mráz.

Zastavila uprostřed kroku a stočila pohled k vozu. Setkala se s Gabrielovým pronikavým pohledem.

„Když ženě řeknete něco takového, je to jasný signál, že má utéct," odpověděla s vážnou tváří, ale tón jejího hlasu prozrazoval, že se dobře baví. Tísnivý pocit byl ten tam.

„A vy utečete?" Gabriel upustil od své typické vážnosti a koutky úst zdvihl v lehkém úsměvu.

Dveře řidiče se otevřely a na chodník vystoupil Renfield. Ten se naopak tvářil stejně tvrdě a nepřístupně, jak pro něj již bylo zvykem. Prameny lehce zvlněných černých vlasů mu chladný vítr občas vmetl do tváře.

„Teď bych možná měla," zadívala se se smíchem na Renfielda. Už to vypadalo, že vystoupil jen proto, aby ji násilně vmáčkl do auta. „Zdravím, Renfielde," kývla na něj.

Toho její přímé oslovení na moment vyvedlo z míry. Byť očekával, že oproti Lucy bude Mína všímavější a ne tolik povýšená, překvapilo jej to. S jeho jménem byla vždy potíž, navíc byl pro všechny jako stín. V popředí byl vždy Gabriel.

„Slečno Seward," vzal ji na vědomí a mohl jen doufat, že Mína není tak všímavá, že by jeho letmý údiv postřehla.

„Nabízím vám jen cestu ve vyhřátém voze napříč chladným městem. To je výhodná nabídka, nemyslíte?" lákal ji dál Gabriel. Sám dobře věděl, že Mína se jen baví. Přitom ale v jejích očích viděl ten neklid, který ji ještě před chvílí sžíral.

„Co myslíte, Renfielde?" obrátila se k němu, „je to výhodná nabídka?"

Spojila ruce před sebou a pohupovala se na špičkách jako malé dítě, čekajíc, co dospělý odpoví. Gabriel sklopil hlavu a tiše se zasmál.

Připomínala mu Aryu. Tolik, že jej to bolelo. Stejné rudé vlasy, stejně jemná, alabastrová pleť. Jen oči se lišily, stejně tak jiskra v nich. Gabriel lépe než kdokoliv jiný věděl, že Mína není Arya. Velmi mu ji ale připomínala a i to mu stačilo. Cokoliv, co mu ji byť jen zdánlivě připomínalo, musel mít. Také proto chtěl Mínu.