Dracula

Kapitola XCIV.

Pro Gabriela byl pohled na bezvládně ležící Mínu mnohem horší, než pro všechny, kdo dosud dleli v tomto pokoji. Stejně jako Jonathan, i Gabriel vinil sám sebe z toho, co se stalo. Rozdíl oproti jeho lidskému protějšku tkvěl v tom, že to všechno skutečně byla Gabrielova vina.

S bolestí vepsanou ve tváři, usedl na prázdnou židli těsně vedle lůžka, která tam zbyla po Jonathanovi. Pohled na podlitiny v dívčině tváři byl vskutku zničující. Lucy si byla jistá sama sebou. Hrála si a bavila se, než aby Mínu přímo zabila. Byla přesvědčená o svém vítězství a nikam se nehnala. Stačila by ovšem chvíle a Gabriel mohl přijít pozdě. I tak ale nepřišel včas.

„Mrzí mě to," jeho chraplavý hlas zněl ve ztichlé místnosti jako třesknutí gongu, „je to má vina. Nic z toho by se nestalo, nebýt mne."

Hlas se mu zlomil a on nebyl schopen pokračovat. Tlumené světlo malé stolní lampy odhalilo osamělou slzu, která se mu vkradla do očí. Zatřepal víčky a sklopil hlavu. Na černé látce kalhot se vytvořila drobná mokrá skvrna, když si slanou kapku přitáhla země k sobě.

Neschopen dále hovořit Gabriel po chvíli vzhlédl a natáhl k Míně ruku. Na zdvíhající se hruď jí položil jedinou bílou lili. Rozevřený květ šířil nad pacientkou libou vůni. Mína nakrčila čelo a tiše zamručela. Gabriel ztuhl v půli pohybu a chvíli vyčkával. Nebyl připraven na její probuzení a ve skutečnosti se tomu vyhýbal. Ale musel ji vidět. Mína se ale záhy zase upokojila a Gabriel stáhl ruku zpět.

„Když jsem tě poprvé spatřil, celý jsem ti propadl," opět sklopil hlavu a konečky prstů přejížděl Míně po bledé paži, „ten výstřižek z novin mám stále schovaný. Stála jsi za svým otcem, nejspíš jsi ani netušila, že jej fotografují, možná jsi už byla zvyklá. Ale byla jsi tam. A když jsem tě viděl, bylo to jako vrátit se zpět v čase. Myslel jsem...ne, věřil jsem, že jsi ona. Že jsi Arya. Ale ty jsi někdo jiný. Někdo stejně výjimečný, jako byla ona. Nejsi ona, ale máš mnoho z ní."

Vzdálené hlasy na chodbě utnuly příval slov a Gabriel zpozorněl. Natočil hlavu ke dveřím a naslouchal. Hlasy se přibližovaly k pokoji. Rozeznal tři různé výšky a tóny. Dva muži a jedna žena. Patrně lékaři a zdravotní sestra. Přibližovali se. Jejich rozhovor se však týkal pacienta na pokoji, který byl až na druhém konci chodby. V okamžiku, kdy trojice procházela kolem dveří, byl Gabriel pro jistotu připraven zmizet, avšak dotyční bez povšimnutí prošli kolem a jejich hlasy se opět ztrácely v dálce. Gabriel se znovu obrátil k Míně.

„Má doba mne učila prosté víře ve věčný život duše," pokračoval ve své zpovědi, „smrt není konec, ne pro duši. Ta se jen odpoutá od svého smrtelného těla, přetvoří a stane se součástí jiného života. Střídáme život po životě, jeden za druhým a vzpomínky na dávno minulé si stále neseme s sebou. A možná si jednoho dne vzpomeneme na to, co jsme prožili před dávnými časy. Já si své vzpomínky nesu napříč staletími, jen já sám. Nepatří nikomu jinému. Jsem to, čím jsem býval, i když zároveň nejsem. Věřím, že ty jsi ona, alespoň svou malou částí. Ale nejsi má minulost. Ty jsi má budoucnost. Můžeš jí být, pokud sama budeš chtít. Ale jak tě mohu ochránit, když jsem to právě já, kdo tě ničí?"

On rozdával věčnost, která ale nebyla ničím jiným, než smrtí oděnou v hávu života. Bylo to zatracení, prokletí, zhouba. Nikdy nestvořil bytost, která by se alespoň přiblížila člověku. Všechno byly pouhé bestie, ať už podléhaly svým pudům nebo se dokázaly ovládat. Nikdy však nestvořil nikoho dobrého, čistého. S Lucy to bylo stejné. Byl si dobře vědom, co se z půvabné blondýnky zrodí, ovšem nečekal, že ono stvoření nebude schopen zkrotit ani on. Lucy byla jeho největší chybou a málem za ni draze zaplatil. Stačilo málo a Mína by pro něj byla ztracená navždy.