Dracula

Kapitola XV.

Upozornění: historická fakta zůstala zachována pouze v hrubém základu. Ani samotný Bram Stoker patrně při tvorbě Drákuly o skutečném Vladu III. mnoho nevěděl. Postava hraběte Drákuly z jeho díla tedy nemá se skutečným Vladem III. Napichovačem skoro nic společného. Nebyl knížetem Transylvánie, jak se lidé mylně domnívají, nýbrž vládl sousednímu Valašsku. Přesto jsem však jméno Vlad zachovala, ale svou postavu jsem navrátila do Valašska, kde jsem ji ale zanechala jako šlechtice, ne knížete. Stejně tak se historické informace mohou od skutečnosti lišit, například nadvláda Osmanů či potomci transylvánských knížat.
Celý příběh ovšem nestojí na historických faktech. Jde pouze o dokreslení celého Gabrielova života.

*
-Pohraniční pevnost Arges, Valašsko, 1475-

Hodovní síň mohutného hradu, jenž vystupoval ze skalisek, praskala ve švech. Několik dlouhých stolů se prohýbalo pod náporem hostiny, kterou dal na počest svého dalšího vítězství uspořádat zdejší pán. Zábava byla v plném proudu, vojáci si užívali opojný pocit z další vyhrané bitvy a neopomenuli ani obdivovat a svádět přítomné ženy.

„Na Vlada!" zvolal jeden z mužů a ruka s kalichem mu vystřelila vzhůru, „Turci před ním zběsile utíkají jako štvaná zvěř! Samotný kníže se obává jeho schopností, neboť není schopnějšího a úspěšnějšího válečníka!" Svým sametovým hlasem, v němž se odrážela skrytý moudrost, se snažil překřičet okolní ruch a hudbu, kterou obstarávali muzikanti v rohu místnosti.

„Na Vlada!" zvolala sborově celá síň a všechny ruce pozvedly své číše k přípitku.

Muž, jemuž byla všechna chvála určena, seděl uprostřed dlouhého masivního stolu, jenž stál na konci sálu takřka přes celou jeho šíři. Ručně vyřezávaná židle s vysokou opěrkou připomínala královský trůn. Přehlížel celý sál a bavil se tím, co viděl.

„Už bys neměl pít, Assanide!" zavolal na jednoho ze svých nejlepších mužů, který jej právě tak opěvoval. Široce se usmál a na znamení díků rovněž pozvedl číši.

Odpovědí mu byl nadšený jásot, jenž opět přerostl v hlasité hovory. Muži se navzájem chválili, plácali se po ramenou, jiní svým druhům pomáhali udržet se na nohou. Alkohol tekl proudem, ženy soupeřily o to, která z nich si odvede příslušníka Vladova vojska. Takoví muži byli velice populární. Ženy s nimi nepokrytě flirtovaly, opíjely je a smály se jejich vtipům a vzájemnému hašteření.

Pouze žena po Vladově levici se okolnímu nadšení nepoddávala. Seděla tiše jako myška, ruce složené v klíně. Pevně stažený drdol havraních vlasů překrýval jemný, průsvitný závoj, který ženě splýval podél ramen. Tenké rty držela pevně semknuté, šedivé oči smutně propalovaly střed stolu. Ani nevzhlédla.

Tak jako drobná žena nejevila zájem o okolní veselí, stejně tak nejevil Vlad zájem o ni. Jejich svazek byl čistě politický. Vzal si ji jen proto, aby upevnil vztahy s moldavským knížetem a rozšířil svou působnost. Láska se jejich vztahu vyhýbala velkým obloukem.

Vlad, netuše, že se jeho život následující rok od základů změní, vesele rozprávěl se svými muži. Stále si mohl užívat svého života, slunečních paprsků a dobrého jídla. Gabriel, jeho budoucnost, na něj teprve čekala. Budoucnost zahalena v temnotě.

„Měl bys být kníže ty, Vlade," muž ve značně podroušeném stavu po jeho levici, velitel jednoho z oddílů, si opět přihnul z číše a alkohol přes jeho rty vypustil všechny odvážné myšlenky. „Je to tak. Nebýt tebe, celé Valašsko skončí pod nadvládou těch zpropadených Turků. Kdyby nás měl bránit kníže, dávno jsme všichni mrtví. Sesadit ho by nebylo tak složité."