Dracula

Kapitola XXVII.

Gabriel vyčkával, až město zahalí černý háv noci. Seděl ve svém voze, jeho ruce s klidem spočívaly na volantu a občas pohledem zkontroloval světlo lampy, které se linulo zpoza závěsů v horním okně. Byl klidný, ale myšlenky mu zběsile vířily hlavou.

Letmo pohlédl na své ruce, vzpomínal na spalující dotek slunce. Jak již je to dlouho, co jeho kůži naposledy příjemně hřály sluneční paprsky! Ten poslední okamžik si stále pamatoval, jako by to bylo teprve včera. Od slunce jej ale dělilo již předlouhých pět set let. V posledním okamžiku, kdy jej ještě jako lidskou bytost zaléval proud slunečního světla, byl šťastný. Radoval se se svou milovanou Aryou, sledoval, jak se sluneční paprsky odráží od jejích lesklých, rusých vlasů a její úsměv by prozářil i tu nejčernější temnotu. Stejně rychle, jako jej zchvátilo štěstí, jej zahalila temnota. Poslední, co si ze slunečního svitu svého lidského života pamatoval, byla lesknoucí se ostří několika mečů. A když zemřel? První dotek slunce jej okamžitě spálil. Musel ucuknout a schovat se v temnotě. Zmatený, vyčerpaný, ublížený nedokázal pochopit, proč jej slunce nechce přijmout do své náruče. Byl odvržen. Celým světem. Nečekala jej žádná přívětivá slova, žádné povzbuzení či pomoc. Byl sám. To byl jeho úděl ve věčnosti.

Chvilkový záblesk v jeho očích byl důkazem, že i v takové bestii se stále ukrývaly city. Gabriel však rázně zavrtěl hlavou. Nikdy sám sebe nelitoval, to by byla slabost. Pouze obrátil svůj hněv proti těm, kteří jej zradili a udělali z něj to, čím byl. Lidské pokolení bylo jeho odvěkým nepřítelem. Co na tom, že sám býval člověkem. Takovým ohavným způsobem se nikdy neprovinil. Působil muka jen těm, kteří jej ohrožovali, stejně tak jeho zem. A Irina? Neschopna přijmout svůj úděl v době, kdy by pro ženu její postavení znamenalo vše, se rozhodla pomstít a vydobýt si zpět svůj život. Jediné, co zasloužila, byla smrt. Té, která jej zničila, oplatil stejnou mincí.

Dost bylo čekání. Gabriel se zhluboka nadechl, aby se připravil na nadcházející boj. Vystoupil z auta, zabouchl dveře a zamkl. Klíček zmizel v kapse kabátu, který si podle svého zvyku urovnal, aby vše dokonale sedělo. S očima přišpendlenýma k oknu nad sebou odhadoval, jak moc bude těžké získat ji. Po prvotních peripetiích však nakonec podlehne. Tím si byl jistý.

Netrvalo dlouho a ocitl se přede dveřmi malého bytu. Při podobných schůzkách vypudil z mysli veškeré vzpomínky na minulost. Byla tady jen přítomnost a on. Lehce zaklepal na dveře a zaposlouchal se do přibližujících se kroků.

Během chvíle se ve dveřích objevila jemná, leč divoká tvář mladé Lucy. Gabriel se nepatrně usmál, avšak dívka jej obdarovávala nevraživým pohledem.

„Co chcete?" zapřela se o rám dveří, rozhodnuta nepustit návštěvníka dál.

„Dle obecných zvyklostí je na místě omluva, slečno Lucy," Gabriel sklopil zrak, jako by jej jeho nevhodné chování skutečně mrzelo.

„Neříkejte," odfrkla si Lucy, „za co byste se omlouval? Dva dny nevolat, to je dneska přece úplně normální."

Pro Gabriela to byla hlavně součást plánu. Nejistota posiluje chtíč. Stačí překonat prvotní odpor a bude ji mít v hrsti.

„To vskutku není, slečno," Gabriel k ní prudce zdvihl hlavu, „byl jsem zaneprázdněn. Obchodní jednání si vyžadují veškerou pozornost. Musíte si dávat pozor, abyste nepřišla o všechno. To však mé chování neomlouvá."

„To neomlouvá," přitakala Lucy.

Nesnášela, když jí muži dávali košem. Vždycky to byla ona. Její ego zkrátka neuneslo, když o ni muž nejevil zájem. Každý za ní vždycky dolézal a Gabrielův nezájem pro ni byl novinkou, se kterou se jen těžko smiřovala.