Dracula

Kapitola XL.

Jen co za Gabrielem a Mínou zaklaply dveře vozu, Renfield mírně povytáhl obočí. Na to, že si Gabriel jel jen pro ujištění, zda Arthur něco neviděl, přišel s něčím úplně jiným. Vlastně s někým.

„Dobrý večer, Renfielde," usmála se na něj Mína do zpětného zrcátka.

„Slečno Seward," kývl na ni, „je milé vás opět vidět."

„Zavezeme slečnu opět domů, Renfielde," instruoval jej Gabriel a dívce věnoval jeden ze svých občasných úsměvů.

Vůz se okamžitě rozjel. Mínina adresa už pro Renfielda nebyla ničím neznámým. Tajemstvím pro něj zůstávalo jen Gabrielovo jednání. Bylo zcela zjevné, co pro něj Mína znamená a zdálo se, že s každým dalším setkáním je to stále čitelnější. Jednou by to mohlo znamenat vážné problémy.

„Myslím, že je na místě, abych vám poděkovala, pane Morgensterne," Mína si upravila pás, pohodlně se opřela v sedadle a užívala si ten pocit, který zažívala jen v jeho přítomnosti. Pocit, že svět kolem plyne a ona je uzavřená ve zvláštní bublině, kam nepronikne žádný problém zvenčí.

„Proč myslíte, slečno? Nic jsem neudělal," Gabriel přívětivost ve svém hlase sám nepoznával. S Mínou se v něm probouzel někdo jiný. Nebo se v něm probouzelo to pravé já, kterým kdysi býval.

„Já nevím," odpověděla Mína upřímně a zadívala se Gabrielovi do tváře, „prostě mám pocit, že Arthurovo nalezení nějak souvisí s vámi. Slíbil jste mi, že se po něm podíváte. A Arthur se našel."

„Jen jsem obvolal pár lidí, toť vše," v tomto směru si Gabriel nehodlal připisovat žádné zásluhy. Znělo to, jako kdyby mu někdo děkoval za zabití příslušníka jeho druhu.

„Moc lidí dnes své slovo nedrží," Mína se smíchem sklopila hlavu. Netušila, proč se směje. Bylo to spíš k pláči, ale s Gabrielem se cítila jinak. Cítila se volná.

„Vskutku ano," přisvědčil Gabriel, „bývaly doby, kdy se porušení závazku bez meškání trestalo. Existovaly přísné tresty za jakýkoliv prohřešek. Lidé byli poslušní, protože nad nimi visela hrozba, které se báli. Dnes tomu však tak není."

„Jak jste se dostal k historii?" Mína k němu opět zdvihla zrak a doufala, že se o tom muži doví víc.

S každým jeho slovem zjišťovala, jak neuvěřitelně ráda jej poslouchá. Bral jí slova rovnou ze rtů a jeho tlumený hlas ji uklidňoval. Věděla, že kdyby někdo Gabrielův hlas slyšel v temné uličce, vyděsil by se. Působil tajemným dojmem, ve tváři se mu zračila jistá ďábelskost, ale i tak Mína věděla, že ona by se toho člověka nemohla bát. Byl jako z jiného světa a přesto měla pocit, že jej zná. Kdesi hluboko uvnitř vždy v jeho přítomnosti cítila cosi důvěrně známého.

Renfield si za volantem nepatrně odkašlal. Jeho samotného zajímalo, co na to Gabriel odpoví. Slyšel mnoho verzí, ale jaké dá přednost před Mínou, to považoval za něco velmi zajímavého.

„Jak jste se vy dostala do Carfaxského ústavu?" oplatil jí otázkou.

Mína v tom cítila víc, než nějaké vyhýbání se odpovědi.

„Chtěla jsem pomáhat druhým. Těm odvrženým, nepochopeným. Těm, které společnost nepřijímá, i když jsou to stejní lidé, jako ostatní," přiznala tiše a mnula si ruce.

„Stejné je to i s věcmi. Lidé je odvrhnou, nechají napospas svému osudu, nestarají se o ně. Já po nich pátrám a ukazuji světu jejich hodnotu. Nakonec se najde někdo, kdo ocení třeba i jeden předmět. I člověk nakonec najde někoho, na koho celý život čekal. Někoho, kdo jej ocení," Gabrielova slova byla naplněna vlastními zkušenostmi.