Dracula

Kapitola LXXVII.

Nadcházející ples představoval dokonalou příležitost, kdy se mohly kamarádky opět sejít a společně vyrazit na nákupy. Míně se však do ničeho takového nechtělo. Lucy stále nebyla k zastižení a ona se ji v konečném důsledku ani nesnažila hledat. Jestli se Van Helsing skutečně nemýlil, z Lucy se stala nemrtvá a o takové setkání dívka dvakrát nestála. Kdyby svou kamarádku spatřila na vlastní oči, byl by to další neklamný důkaz toho, že je to všechno pravda. Šaty na ples si proto sehnala sama a upínala se raději k momentu, kdy znovu spatří Gabriela. V jeho přítomnosti se cítila bezpečně.

Ležela v posteli u sebe doma a převracela v rukou malou knížečku, kterou jí Gabriel věnoval. Šetřila si ji pro chvíli, kdy ji bude skutečně potřebovat, proto se na ni nevrhla hned včerejší večer. A dobře udělala. Jestli někdy potřebovala porozumění, bylo to právě teď. A Gabriel by jí přeci nelhal nebo jí nedával jen tak něco. Slíbil jí, že k ní bude vždy upřímný.

Lampička na nočním stolku osvětlovala malý kruh kolem měkkým světlem. Než se Mína schovala v posteli, zatáhla závěsy a zavřela dveře ložnice. Chtěla, aby byl obsah knihy určený jen pro ni, aby do něj okolní svět nezasahoval. Osamotě se cítila nejlépe, byť ztraceně. Nalézala se teprve s Gabrielem.

Přitáhla si přikrývku těsněji k tělu a nadzdvihla si polštář. Uvelebila se tak, aby měla naprosté pohodlí. Teprve poté knížku otevřela.

Ponořila se do tenkých stránek, které na dotek působily křehce, jako kdyby se měly pod každým dotekem rozpadnout. Mína obrátila list tak jemně, jak jen dokázala.

V tomto životě

či snad v tom příštím,znovu se shledáme.Ani věčnost nás nerozdělí, však láska,ta zůstane.

Nač lpět na smrtelném těle,

na tom pomíjivém nic.Duše, ta věčná jea milovat tě bude čím dál víc.

První báseň, která ji přivítala, jí vykouzlila na tváří lehký úsměv. Líbilo se jí to. Slova se jí zdála milá, ale teprve, když si ty dvě prosté sloky přečetla ještě dvakrát, pochopila jejich skutečnou hloubku.

Byla to naděje, která ze slov vyzařovala. Naděje, že žádné odloučení dvou zamilovaných duší netrvá věčně a jednoho dne se znovu shledají. Tělo bylo jen fyzickou schránkou, které skrývalo skutečný poklad – duši.

Myšlenky jí zalétly k matce. Pamatovala si její široký úsměv, kaštanově hnědé vlasy a pohádky, které své dcerce vyprávěla. Nebyly to žádné růžové příběhy o vílách, princeznách a udatných rytířích. Byly to temné příběhy plné roztodivných kreatur, které si její maminka vymýšlela. Nikdy se nedržela žádné knihy, vyprávěla tak, jak jí slova přišla na jazyk. Z obyčejných dětských pohádek tvořila fantastické příběhy o trolech, kteří se podobali padlému stromu, o koních, kterým z nozder šlehal pekelný plamen nebo o stromech, které byly ve skutečnosti zakletými lidmi. Mína ty pohádky milovala, zejména proto, že v nich nikdy nešlo o dobro a zlo. Nic nebylo jasně dané, snadno definovatelné. Ten největší padouch se vždy ukázal jako oběť, jehož činy pramenily z jeho vlastní bolesti a celý svět jej nenáviděl, ale na konci příběhu vždy došel svého štěstí či klidu.

Když nad tím tak Mína přemýšlela, za to, jakým směrem se ubírala, vděčila právě své matce. Od ní se učila chápat nepochopené a neodsuzovat ty zlé jen proto, že provedli něco špatného. Za každým hříchem se skrýval nový, nikým nevyprávěný příběh. A ona tady byla proto, aby takové příběhy odvyprávěla za ty, kdo nemohou. Na rozdíl od nich, ji budou lidé poslouchat.