Dracula

Kapitola XCIX.

Návrat z nemocnice nebyl pro Mínu vůbec jednoduchý. Bílé stěny, které ji několik dní obklopovaly, se staly jejím obranným valem před realitou, která na ni číhala venku. V nemocnici pro ni bylo bezpečno. Vládla zde věda a medicína, kdežto tam venku se proháněla stvoření, která donedávna patřila smyšlenkám, pouhým báchorkám. Nechtěla se do toho světa vracet, ale nakonec musela udělat ten jediný krok vpřed, který ji opět uvrhl do temnoty skutečnosti.

Nadcházející pohřeb její nejlepší kamarádky nebyl událostí, ze které by byla dvakrát nadšená. Stála v koupelně před zrcadlem a snažila se zamaskovat podlitiny ve tváři, které nabraly na sytosti. Na rtu jí už zbyla jen drobná rána, ovšem její oči odrážely bolest mnohem větší, než jen tu fyzickou.

Všechno špatné se sešlo na jednom místě ve stejný čas. Už od dětství nesnášela pohřby. Pamatovala si, jak ji otec držel kolem ramen, zatímco se dívala, jak rakev, která před ní skryla tělo její matky, spouští do země a jeden z nejmilovanějších lidí tak navždy odchází. Tehdy neplakala. Ne tam, ne přede všemi. Snášela chlácholivá poplácání po ramenou a lítostivé pohledy, zatímco se sklopenou hlavou civěla do země a nikoho nebrala na vědomí. I celou cestu domů mlčela. Teprve za zavřenými dveřmi svého bezpečného útočiště dala průchod svým emocím. Její pláč byl k nezastavení.

Nyní se měla účastnit dalšího pohřbu osoby jí blízké. Ať už se v parku odehrálo cokoliv, Lucy byla její nejlepší kamarádkou. Dlužila jí to. Ovšem ani teď nehodlala skrápět zem pod svýma nohama slzami. Ta bytost, která zemřela, už s její kamarádkou neměla nic společného. Nebyl důvod truchlit. Lucy ztratila už dávno, aniž by si to uvědomila a hrůzné zážitky přebily smutek, který by jí jinak možná rozerval srdce.

Mína si oprášila černé kalhoty a znovu se na sebe podívala do zrcadla. Hleděla na svůj odraz jako na někoho jiného. Donedávna bylo všechno v pořádku, teď ale bylo vše jiné. I ona. V jasně zelených očích už neviděla samu sebe. Barva potemněla a nabyla tmavšího odstínu. Mína se naklonila k zrcadlu a s nakrčeným obočím sledovala měnící se barvu svých očích. Když se však přiklonila příliš blízko, rukou shodila z umyvadla plastový kelímek. V malé koupelně se rána rozléhala, jako kdyby někdo vystřelil z děla. Mína úlekem odskočila od zrcadla a teprve v té chvíli jí došlo, na co se to vlastně dívá.

Už neviděla samu sebe. Místo svého vlastního odrazu na ni ze zrcadla shlížela hnědooká dívka, jejíž pohled tolik připomínal křehkou a plachou laň. Rusé vlasy jí v dlouhých vlnách splývaly podél ramen a čelo jí obepínala zlatá čelenka. Odraz v zrcadle se usmál, ale nebyl to radostný úsměv. Spíše smutný a zoufalý.

Míně došlo, že se dívá na Aryu. S vytřeštěnýma očima zírala na ono zjevení, ale nemohla odolat, pomalým pohybem k němu vztáhla ruku. Arya učinila totéž. Přibližovaly se k sobě – Aryi se ve tváři rozlila jistota, Míně naopak obavy. Začínala pochybovat o tom, že až se dotkne hladkého povrchu skla, vše zmizí. Mrazení v zádech ji přesvědčovalo o tom, že jakmile dívky spojí své ruce, odraz minulosti vtáhne Mínu k sobě.

„Míno?" sotva se dívčin prst dostal ke sklu, za zády se jí ozval Jonathanův hlas.

Mína překvapením přidušeně vyjekla a stáhla ruku zpátky. Zavrtěla hlavou a znovu zaostřila na zrcadlo. Tentokrát opravdu viděla samu sebe a Jonathana stojícího ve dveřích.

„Jsi v pořádku?" za poslední dny tuhle otázku pokládal často.

Mína ještě několikrát zamrkala a natáhla se po řasence. „Jsem. Jen jsem se trochu zamyslela," odpověděla nenuceně, z tváře jí však sálalo napětí.

Jonathan sváděl nerovný souboj se svou kravatou a jako vždy, i nyní prohrával. Nechal ji viset volně kolem krku a došel ke své přítelkyni. Objal ji kolem pasu a neušlo mu, jak se pod jeho dotekem napjala, jako kdyby chtěla utéct.