Dracula

Kapitola XXII.

-Východní Karpaty, Transylvánie, zapovězené hory, 1476-

Hrůzně vyhlížející vrcholky skal čněly do výšin a nebezpečně se skláněly nad každou zbloudilou duší. Říkávalo se, že kdo zavítá do těchto končin, kde sluneční paprsky nedosáhnou a štěbetání ptáků zaniká v táhlém vlčím vytí, již nikdy nespatří úsvit. Zapovězené hory strašily obyvatele Transylvánie již po staletí. Jen hlupák nebo člověk neznalý zdejších pověstí by se dobrovolně vydal vstříc jasné smrti.

Irina se ovšem nebála. Temná jeskyně v kopcích byla její jedinou možnou spásou. Tam mohla nalézt pomoc, tam měla začít její nová budoucnost, kde by už nebyla opomíjenou manželkou valašského šlechtice, ale váženou paní, jak jí její původ ukládal.

„Jen klid," přitiskla dlaň na šíji neklidného hřebce, kterému se okolní vrzavé zvuky a svist větru mezi skalisky nelíbil. Neustále frkal, ošíval se, pohazoval hlavou a přešlapoval na místě. Jeho paní se musela hodně snažit, aby jej donutila klusat vpřed.

Vladova žena se zavrtěla v sedle a vzhlédla k obloze. Šedivý závoj mračen s postupem času stále více tmavl. Kdesi v dáli se ozvalo tlumené zadunění hromu. Poryvy větru sílily, ale Irina na nic z toho nedbala. Pobídla koně a nabádala jej k postupu po horské cestě, vedoucí mezi skalisky. Už to nebylo daleko. Nic už jí nemohlo zabránit v tom, aby si zajistila život, jaký si zaslouží. Stáhla si kapuci svého černého pláště hlouběji do čela, mezi prsty pevně svírala otěže a spolu se svým hřebcem pečlivě sledovala cestu. Nehodlala se zřítit dolů do propasti.

Druhorozená dcera moldavského knížete soptila vzteky. Svou zášť se naučila dobře skrývat, nikdo by na ní nic nepoznal. V její temné duši ale zuřil všestravující požár. Nenáviděla Aryu, nenáviděla Vlada a především nenáviděla samu sebe. Byla hloupá, naivní husa.

Nebylo to tak dávno, kdy se na svůj sňatek s váženým valašským šlechticem těšila. Slýchávala zvěsti o jeho krutosti, ale tu pociťovali zejména jeho nepřátelé. Obyvatelé jeho panství žili v klidu a harmonii, chránění svým pánem, kterého měli raději, než samotného knížete Valašska. Udatný válečník oplývající bohatstvím se jevil jako ideální partie. K jejímu potěšení byl také velmi pohledný. Urostlý muž se spalující divokostí v očích, přesto však něžný, když se jí dvořil. Na první pohled mu podlehla, ale krása jeho slov byla pomíjivá.

Po sňatku nastalo pro Irinu peklo. Svazek byl zpečetěn, nebylo již potřeba dále se přetvařovat. Byla jen další figurkou ve Vladově hře, jen nutnou obětí pro vyšší cíle. Prvotní zamilovanost záhy pominula a Irina spatřila krutou pravdu. Její choť ji nemiloval. Kolik nocí proplakala ze zmařeného života. Chtěla se vdát z lásky, leč skončila jako každá jiná. Uvězněná v domluveném sňatku, který se zakládal čistě na politice, ne na něžných citech.

O to bolestivější pro ni bylo sledovat, jak její muž své srdce dává jiné. Arya jí měla být společnicí v těžkých časech, oporou, které by si mohla postěžovat ve své svízelné situaci. Místo toho se z ní stala Vladova milenka, která se pokaždé před Irinou tvářila, jako by se nic nedělo. Irina ale věděla všechno. Ještě horší pro ni bylo, že se Vlad svou láskou k Aryi příliš netajil. Co na tom, že je z okna své komnaty viděla pobíhat na nádvoří, že jej přistihla, jak se za ní plíží či se vrací zadýchaný z jejích komnat. Irina se cítila zrazená, potupená a odvržená. Chtěla zpět svou čest.

Hřebec vyklusal zpoza zákrutu kamenité cesty. Před ním a jeho jezdcem se otevřel tmavý vchod do jeskyně. Vstup halil sklaní převis, po kterém se plazily suché šlahouny neznámé rostliny. Ústí jeskyně připomínalo rozšklebená ústa netvora, který je připraven spolknout vše, co se odváží přiblížit.