Dracula

Kapitola LXXVIII.

-Pohraniční hrad, Ruské impérium, 1746-

Přízemními komnatami rozlehlého hradu, který měl již své nejlepší časy za sebou, se nesl pištivý jekot ženy. Na počátku točitého schodiště z chladných kamenů ležela nedávno zrozená upírka, přišpendlená k zemi. Bledé ruce svíraly dřevěný hrot, který jí trčel přímo ze srdce.

„Odpusť mi, matko," ženu k zemi tlačil sotva dospělý mladík. Syn, kterému ten nejvyšší sebral matku.

V té ženě však již nedlela duše milující matky. Ten mladík pro ni byl už jen sprostý vrah, který jí vzal věčnost. Ona chtěla žít svůj nový život po boku toho, jež si ji vyvolil, ale ten lidský červ jí právě vzal všechno. Již v něm neviděla syna, touha po krvi ji zaslepila. Teď však byl konec.

Žena naposledy pronikavě zaječela, zavrtěla hlavou tak prudce, až jí rusé vlasy zavířily kolem jako sukně šatů při divokém tanci. V očích jí rudě žhnulo a cenila ostré tesáky v poslední výhrůžce směrem k mladíkovi. Hned poté ji však síly opustily. Hlavu zvrátila nazad a její duše došla věčného pokoje.

Mladík sklopil hlavu a z očí se mu řinuly slané potůčky slz. Padl na kolena a čelem se zapřel o matčinu hruď.

„Odpusť mi," šeptal stále dokola a slzy mu rozmazávaly špínu ve tváři.

Jeho matka byla tím posledním, co v životě měl. Otce mu vzala smrt dříve, než si jej mohl zapamatovat. Jeho život se stal jednou velkou lží. Otec nezemřel při ztroskotání lodi, jak mu jeho matka tvrdila. Teprve v době, kdy se kolem ní začal točit tajemný muž a ona se chovala čím dál podivněji, našel v otcově pracovně ukryté spisy o upírech. Jeho otec nebýval námořník či obchodník, nýbrž lovec. A jeho kořistí se stali upíři. Mladík po mnoho dní studoval všechno, co po sobě otec zanechal, ale když konečně uvěřil, bylo již příliš pozdě. Z jeho milované matky se stal prokletý noční tvor, kterého on ze srdce nenáviděl. Stvoření temnoty mu vzala otce a nyní i matku. Rozhodl se pokračovat v jeho díle. Chtěl vysvobodit svou matku z těch věčných okovů. Musel ji zabít, aby ji zachránil. Nedokázal žít s vědomím, že bude po světě kráčet jako jedna z nich, jako jeho družka.

Nyní ji skutečně osvobodil, ale vzpomínka na moment, kdy ji zabodával do srdce dřevěný hrot, jej bude ve snech pronásledovat až do konce jeho dní.

Po chvíli, kdy dával průchod svému žalu, se ale vzpamatoval. Ještě zde neskončil. Pohladil matku po rusých vlasech a se slibem, že se pro ni vrátí, ji políbil na čelo. Poté vstal a vrátil se pár kroků zpět pro svůj meč. Nalezl jej před pár měsíci v otcově skrýši. Jistě pamatoval lepší časy, ale svému účelu poslouží dostatečně. Vzhlédl ke stropu a smutek z jeho tváře vymizel. Nahradila jej spalující nenávist. Tam nahoře, kdesi v komnatách, dlel ten prokletý tvor a čekal. Rozběhl se po schodech vzhůru. Nenechá svého protivníka čekat příliš dlouho.

Temný hrad již opustila sláva, která mu náležela v minulých staletích. Z kdysi honosné stavby zbyla jen studená ruina tyčící se do výše, zahalená v hávu noci. Cáry děravých závěsů vlály ve větru, okna již dávno zmizela. Meluzína se proháněla všemi kouty, jaké jen našla a rozprávěla s havrany, kteří se v početných hejnech uvelebili na rozbořených věžích. Pavučiny těžkly pod nánosy prachu a tvořily pochmurné přeludy připomínající shrbené postavy mučedníků.

Mladíkovo zběsilé dýchání z běhu doléhalo až k Vladovým uším. Stál v místě, kde se kdysi nacházelo vysoké okno a rukama se opíral o chladný kámen na každé straně. Shlížel do bezedné propasti nicoty pod sebou a na malém nádvoří sledoval vzpomínku časů minulých.