Dracula

Kapitola XLI.

-Podzemní žaláře, Transylvánie, počátek podzimu 1476-

Vlhké a zatuchlé vězení se stalo takřka Vladovým pohřebištěm. Na Janův rozkaz už mocný valašský šlechtic neměl spatřit světlo světa. Nedokázal jej zabít, část jeho duše Vlada stále ctila jako bratra i po všem ošklivém, co mezi nimi bylo řečeno. Zrada však byla nejhorším proviněním, jakého se člověk mohl vůči své zemi dopustit. Nemohl jej propustit, dát mu milost nebo jej vyhnat. Zrada se vždy tvrdě trestala a nejinak tomu muselo býti i v případě Vlada. Proto jej Jan nechal uvrhnout do smrduté žaláře, kde měl čekat na konec svých dní, dokud si pro něj nepřijde samotná smrt.

Temné vězení pod hradem odporně páchlo. Mísil se v něm puch výměšků s pachem tlejících těl. Všudypřítomná vlhkost veškeré pachy umocňovala a kluzké kameny stěn a podlahy nepříjemně lepily. Světla zde bylo poskrovnu. Žádná okna, žádné slunce. Pouze zlověstný svit pochodní obstarával jediné světlo v těch tmavých kobkách a vrhal do všech koutů dlouhé stíny, které připomínaly pekelné démony natahující se po duších, aby je stáhly k sobě.

Od schodů vedla dále do útrob žaláře dlouhá chodba lemována zamřížovanými celami. V té poslední, úplně vzadu, zcela osamocené, seděl v rohu mezi mazlavými stěnami sám velký Vlad.

Opíral si lokty o pokrčená kolena a zíral před sebe. Z očí mu sršely nenávistné jiskry. Přemýšlel, zejména pak nad pomstou. On nebyl zrádce, on ne. To ostatní jej zradili. Spikli se proti němu a jeho se nikdo na nic neptal. Vynesli nad ním ortel, označili jej jako zrádce, aniž by jej vyslechli nebo si ověřili důkazy, o kterých Vlad pochyboval, že je vůbec mají. Každá myšlenka na to, jak svým nepřátelům vráží do těla ostří svého meče, pro něj byla spásou. Díky tomu necítil bolest. Nejen tu fyzickou, ale také tu, kterou cítil ve svém srdci.

Myšlenky a vzpomínky na Aryu jej nelidsky trýznily. Raději je zastřel krutými představami o své pomstě, přes kterou se nemohl dostat ani stín Aryiny něhy. Nesměl se teď zabývat ženou, která pro něj byla až nesnesitelně daleko. Dovolil si vzpomenout jen na krvavý šrám, který po sobě zanechal dotek biče. Vztek se v něm přitom bouřil, záhy ovšem polevil, když jej zasáhla bolest z vědomí, že za to všechno mohl on sám. To kvůli němu se Arya postavila do rány a právě jen díky němu také jednu utržila. Nikdy jí nechtěl ublížit. Nikdy. Avšak právě kvůli němu i ona okusila palčivou sílu biče.

Na svou vlastní bolest nedbal. Záda měl od četných, hlubokých ran celá rozdrásaná. Dostalo se mu jen pramalé péče, však kdo by se staral o zrádce? Vhodili jej dovnitř jako bezcenný kus masa, přímo na tvrdou, kamennou zem. Všudypřítomný chlad byl jedinou laskavostí, kterou mu žalář nabídla. Dokázal se vyškrábat na rozedranou palandu s tenkou, potrhanou dekou, která jej ani v nejmenším nemohla před chladem ochránit. Odevzdaně si na ni lehl, ruka mu volně padala dolů a chladný vánek ovíval jeho čerstvé rány.

Kolik času od té doby uplynulo? Neměl ponětí. V nekonečné tmě se dny a noci slévaly v jedno, bylo nemožno je rozlišit. Rány mu příchozí služebné pod přísným dohledem stráží letmo ošetřily a nechaly jej být. Záda se mu pomalu hojila, avšak hluboké rány o sobě stále dávaly vědět. Ležet na zádech již mohl, ovšem pouze tehdy, když se velmi pomalu a kontrolovaně otočil. Každý stah kůže jej stále ještě bolel.

Na samém konci chodby, přímo u jeho cely, žádná pochodeň nehořela. Seděl sám v temnotě. Odepřeli mu i právo na denní světlo. Avšak v jedné chvíli koutkem oka postřehl přibližující se záři. Zdvihl hlavu a v prozatím mdlém světle pochodně se mu v očích zlověstně zalesklo.

Chodbou se k němu blížila ta, kterou opovrhoval. Ta, kterou nenáviděl. Irina si pomalu vykračovala středem chodby, louči držela lehce zdviženou. V karmínových šatech vypadala jako vládkyně pekla zbrocená krví svých obětí. Havraní vlasy jí v dlouhých loknách splývaly k loktům a oranžové světlo pochodně se od nich odráželo. Na tváři jí hrál povýšený úsměv. Ještě Vlada nemohla spatřit, on ji však viděl. Všiml si jejího intenzivního pohledu, jak po něm pátrala ve tmě.