Dracula

Kapitola CXIX.

Mína se zakymácela a nohy se jí podlomily. Než však stačila tvrdě dopadnout na zem, Gabriel ji zachytil. Nedbal na svá zranění, v posledním zoufalém pokusu se chtěl postarat o svou milovanou.

„No tak, Míno. To bude v pořádku," konejšil ji, i když mnohem více se snažil uklidnit sám sebe. Pokoušel se uvěřit tomu, o čem sám moc dobře věděl, že je to nemožné. Držel ji v náruči stejně, jako kdysi svíral Aryu.

Žádná budoucnost. Jen stále dokola opakující se minulost.

„Vážně tam nic není?" hlesla dívka. Chytila se jeho paže a zírala na tmavý strop ověnčený pavučinami.

Za jiných okolností by Gabriel odpověděl tak, jak to cítil a sám také zažil, ale něco takového jí nedokázal říci.

„Na tebe čeká jen nebe," dusil se vlastními vzlyky a přitáhl si ji blíže k sobě, „znám jen peklo a démony, jako jsem já, ale ty...ty jsi anděl."

Dívce se ve tváři rozhostil pokoj a klid. Nebála se. Neměla proč. Díky Gabrielovi poznala, že smrt není konec. Věřila v to, v co sám věříval. Jednoho dne se spolu zase shledají. Najde ji. Stejně jako ji našel teď. A ona na něj počká.

„Třeba...třeba ji potkám. Aryu," Mína se roztřásla, ale na popraskaných rtech jí hrál úsměv. Neměla proč tesknit.

„Určitě," přikývl Gabriel a vtiskl jí polibek na čelo.

„Jak to bylo?" pohlédla na něj a hledala v jeho pronikavých modrých očích odpovědi, „ani věčnost nás nerozdělí, však láska, ta zůstane."

Při těch slovech Gabriela bodlo u srdce. Jako kdyby se mu do masa znovu nořil meč, kterým jej před dávnými časy zahubil ten mladík. Přál si být mrtvý. Úplně a celý. Znovu ztrácel vše, na čem mu záleželo. Ten hrozivý kolotoč se neměl nikdy zastavit, ta zběsilá jízda neměla nikdy skončit. Nenáviděl to prokletí, které jej svazovalo a nenáviděl sám sebe. Kam přišel, přinášel jen smrt. Ke komukoliv se odhodlal přilnout, toho mu záhy smrt vytrhla z náruče. Přečkal toho tolik a tohle byla poslední kapka. Už nechtěl jít dál. Chtěl zemřít. Nadobro.

„Řekni to. Prosím," Mína na něj stále hleděla, jen s největším sebezapřením se držela při vědomí. Nechtěla ale odejít, dokud ta slova neuslyší.

„Duše, ta věčná je a milovat tě bude čím dál víc," Gabriel ze sebe rychle vychrlil poslední verše a opřel se čelem o to dívčino.

„Bože," hořekoval a přísahal by, že cítil, jak mu srdce puká.

„To bude dobré," Mína k němu vztáhla chvějící se ruku, chtěla se jej dotknout, ale pozbývala posledních zbytků sil. Ruka jí klesla zpět.

„Nebude," Gabriel si musel setřít slzy z očí, aby ji pořádně viděl, „nesmíš mi odejít. Miluju tě."

Úsměv na dívčině tváři se roztáhl. Ta slova ji hřála u srdce. Gabriel slyšel, jak se jeho tep zpomaluje. Skoro jej neslyšel. Čas vypršel.

Mína se nadechla, aby jej utišila a vrátila mu ta nádherná slova, ale její srdce naposledy uhodilo. Ruka jí sjela podél těla k zemi a její skelný pohled se upínal někam vysoko, kam už živí nemohli dohlédnout. Byla pryč. Už napořád.

„Bože," Gabriel ji objal a zabořil tvář do jejích vlasů. Pevně ji svíral, hladil ji a poprvé od doby, kdy jej ověnčilo jeho prokletí, se v duchu modlil. Za Mínu, za její duši, za ně za oba.

Zaslechl zalknutí, když si i Jonathan uvědomil, že žena, kterou miloval, zemřela. Ba co víc, jeho rukou.

„Říkal jsem, že budeš její záhubou," Silasův hlas Gabrielovi pronikal až do morku kostí.

Zatnul čelist, vzteky se chvěl a ač Mínu stále nepouštěl, vzhlédl. Z očí mu šlehaly nenávistné plameny.

Silas se nad ním tyčil, shlížel na svůj nejdokonalejší výtvor, který objímal mrtvé tělo své milované. I on si všiml té paralely mezi tím, co se stalo při jejich prvním setkání.

„Věčné utrpení. Stále zapomínáš, pro co ses zrodil, synu," upravil si černé sako, které jako by bylo utkáno z mračen, která ve starých bájích zahalovala podsvětí.

Prozatím Gabriel držel svůj hněv na uzdě. Uložil Mínu na chladnou zem, jemným pohybem jí zavřel oči a složil jí ruce na břiše. Naposledy ji políbil na čelo. Něco jí zamumlal do vlasů. Když vzhlédl, něha byla ta tam. Zuby mu skřípaly, jak silně zatínal čelist. Jestli mu žilami už dávno neproudila krev, nyní v něm vřela, jako kdyby byl živ. Zatnul ruce v pěst, klečel a vzhlížel k člověku, jehož na celém světě nenáviděl nejvíc.

„Rád by ses pomstil, že ano? Na to zapomeň, hochu. Nejsi totiž jediný," na Silasově tváři se objevil takřka nechutný úsměv. Nečekal na nic. Jako vždy, i nyní hodlal vše sledovat zpovzdálí, zatímco se bude opájet pocitem svého vítězství, své nepřemožitelnosti.

Gabriel by se na Silase opravdu s chutí vrhl. Už byl skoro na nohou, připraven vyrazit proti té zrůdě, která mu odpírala byť jen ždibec štěstí, po kterém prahl.

Nestačil se však ale pořádně napřímit a prudká rána do zad jej srazila zpět k zemi. S příšerným rykem padl na jedno koleno a prudce oddechoval, byť mu kyslík nic nepřinášel. Měl jediné štěstí, že se chystal vyrazit kupředu. Kdyby zůstal na místě, zatoulaný a znovu nalezený kůl se stříbrnou špičkou by se mu zabodl přímo do srdce. Prozatím mu jen trčel ze zad, jen malý kousek od mrtvého orgánu.

Gabriel se zapřel jednou rukou o zem a ohlédl se. Už neměl proč toho člověka šetřit. Jonathan však ležel na zemi tváří dolů. Slyšel jeho slabý dech, ale mladý lékař byl v bezvědomí a nejspíše vážně zraněný. Zbýval jediný člověk v místnosti, který mohl proti Gabrielovi zakročit.

Zvedl k němu zrak.

Renfield rychle oddechoval, v očích se mu zračila nenávist, ale usmíval se. Konečně se dočkal.

„Jen plním slib, který jsem kdysi složil," v jeho hlase se neodrážely žádné emoce. Hleděl na muže, se kterým toho tolik prožil, který jej dokonce zachránil, ale podobně, jako on, ani Renfield neznal slitování.

Nelitoval stvůru, která mu zničila život. Zapřísahal se, že ji zničí. A po dlouhých letech byl jen krok od toho, aby dodržel své slovo.