Dracula

Epilog

-Exeterská katedrála, Exeter, hrabství Devon, říjen 2016-

Najít takové zpustlé a dobře utajené místo nebylo nic snadného. Podzemní prostory exeterské katedrály znali jen ti zasvěcení, mezi které se muž právě procházející mezi mazlavými stěnami neřadil. Plášť pískové barvy zahaloval jeho shrbenou postavu a pomalá chůze jej vyčerpávala. Nepatřil již k těm, kteří by zdejší úzké chodby proběhli bez sebemenšího zaváhání. Zatuchlý vzduch dlouho nevětraného místa dráždil jeho plíce a muž se musel vždy po několika krocích zastavit, aby v plátěném kapesníku udusil sípavý kašel. Byl přesvědčen, že tady dole, tak daleko od všeho života, nenajde živé duše, ale i tak byl obezřetný. Musel učinit, co plánoval.

Více jak dva roky hledal místo posledního odpočinku nejvyššího z upírů. Tělo bylo schováno dobře, mnohem lépe než prve, aby jej už nikdo nikdy nenašel. Jenže on byl vytrvalý. A především vynalézavý. Nebylo snadné najít ty správné lidi, skrze které by se dostal k potřebným informacím. A když už je měl, musel naplánovat, jak by se nepozorován dostal do katedrály a posléze do jejích podzemních prostor. Tajné vstupy sice byly výsadou takových monumentálních církevních staveb, ale pro obyčejného člověka nebyly přístupné. Věděli o nich jen ti, kteří o nich vědět měli. Nic z toho však muže nezastavilo a po takové době konečně procházel prázdnými chodbami, kde se zatuchlý vzduch mísil s vlhkostí mazlavých stěn, které na dotek lepily. V rukou držel hořící louči, která stačila osvítit jen pár kroků před ním. On ale postupoval dále, rozhodnut dokončit, co začal.

Orientovat se ve spletitých chodbách nebylo nic snadného, ale on polohu svého cíle době znal, stejně jako celý plán podzemního komplexu. Neštítil se získat jej všemi dostupnými prostředky. Již neměl co ztratit. Mohl jen získat.

Hluboko pod zemí, kam sluneční paprsky nedosáhly, utíkal čas svým vlastním tempem. Muž netušil, kolik času uběhlo, když stanul na prahu malé čtvercové místnosti, kterou se všech stěn ověnčily husté pavučiny zachytávající všudypřítomný prach. Natáhl ruku s loučí, aby si to místo mohl prohlédnout. Na stěnách byly vyobrazeny zašlé, takřka nepostřehnutelné výjevy, které vyprávěly svůj vlastní příběh. Příběh o zradě lidské duše, smrti a zatracení a následném vzkříšení. Jeden velký hřích, kterého se dopustil člověk, o němž autor neměl ani ponětí, ale ten příběh si každý zasvěcený vyprávěl jinak. Nikdo však neznal pravdu. Až na muže, který si obrazy namalované černou barvou přímo na zeď prohlížel se značným odporem.

Stáhl si z tváře šátek, kterým si chránil nos a ústa a odhalil zlobou zkřivené tenké rty. V kdysi vlídných, jantarově hnědých očích probleskávaly jiskry opovržení a vzteku, ale zračila se v nich také naděje. Muž si sňal z hlavy klobouk a odvrátil se od těch falešných pravd, kterým věřili ti, kdo nic nevěděli.

Van Helsing přešel ke stěně naproti dveřím, kde stála rakev připomínající sarkofág. Prohlížel si víko, jež bylo tvarováno do podoby podivného člověka. Připomínal spíše vyzáblého démona, než lidskou bytost. Rozšklebená ústa odrážela utrpení, jakým si měla podobizna projít.

Profesor zahákl louči o skoby nad rakví. Postavil se za její hlavu, promnul si ztuhlé ruce a opřel se do víka. Ozvalo se podivné syčení, jako když se uvolňuje tlak z uzavřeného prostoru. Vrzání kovu, ze kterého byla schránka vyrobena, trhalo profesorovi uši, ale musel se dostat k muži, který mu byl otcem. Byl však již starý a jen stěží toho svedl tolik, jako před lety. Podařilo se mu víko odsunout jen do čtvrtiny, když klopýtl a zapřel se o okraj, ztěžka dýchaje. Rozkašlal se a dlouho trvalo, než se zase uklidnil. Z hrdla mu ale stále vycházel nepřirozený sípot. Nezbývalo mu mnoho času a on to dobře věděl. Rozhodl se jej využít, jak nejlépe mohl.

„I ta nejdelší věčnost jednou skončí, otče," zamumlal s pohledem upřeným na tělo uvnitř.

Pootevřená ústa dychtila po krvi, zavřené oči však jako kdyby prosily o smrt, která by upíra navěky pohltila. Ne život v nesmrti, jen smrt. To bylo to, co chtěl. Netušil však, jak svého snu dojít. Netušil to ani Van Helsing, ale mohl mu dát jinou příležitost. Zjistil dost na to, aby mu pomohl. A to chtěl také udělat.

„Zde najdeš vše, co by ti mohlo pomoci," pronesl takřka láskyplně a ze záhybů pláště vytáhl pomačkanou obálku, kterou zasekl mezi dva kameny ve stěně.

Vrátil se k boku rakve a prohlížel si seschlou tvář prvního z upírů. Připomínal mumii sešlou věky, člověka uvězněného na hranici života a smrti. Van Helsing nemínil dopustit, aby jeho otec na takovém místě setrval dalších několik staletí, aniž by vykonal to, o co se tak dlouho snažil. Rozepnul si knoflíčky u krku a otřel si zpocené čelo. Prsty poté projížděl pod hranou rakve, dokud nezavadil o nenápadné výstupky. Zatlačil a ozvalo se lupnutí. Několik desítek stříbrných bodců zajelo zpět do své skrýše a propustily tělo, které měly udržet ve věčném spánku.

„Mrzí mě, že se už více neshledáme. Ale musí to být. Ještě jsi nevykonal vše, co jsi chtěl. Teď ale můžeš," Van Helsing se pousmál, vděčný, že je jeho otec volný. Sáhl do kapsy a tentokráte se ve světle plamenů zalesklo ostří břitvy.

„Je načase dojít své pomsty. Přeji mnoho zdaru, otče," poslední slova se Van Helsingovi prohnala přes rty, následována jediným rychlým pohybem paže.

Tělo se skácelo na rakev, z dlouhé rány na krku vytryskla krev a smáčela šat právě zemřelého. Většina však zkropila tvář mrtvého a stekla do jeho pootevřených úst. Sotva ustal chrčivý sípot muže, jež se obětoval, místností se rozlehlo trhané dýchání provázené bolestivým úpěním, jak se mrtvý probouzel z dlouhého spánku.

Minulost stále nebyla uzavřená a budoucnost byla nejistá. Gabriela čekalo snad to nejhorší procitnutí, jaké kdy zažil. Oběť člověka, který mu byl synem, však mohla přinést mnohé. S jeho skonem ale Gabriel přišel o posledního člověka, na kterém mu záleželo.

Probouzel se do světa, ve kterém měl pobývat sám. Bez lásky, bez syna, bez jakýchkoliv blízkých. Přišel o vše a nepodařilo se mu zabít toho, kdo vše zapříčinil. Pocit bezmoci a zmaru jej měl sžírat po další roky a vlastní neschopnost se měla stát jeho novou družkou. Nedokázal nic.

Krev jeho syna mu navrátila prokletý život, o který nestál. Jeho oběť mu však dala šanci, jaké se mu doposud nedostalo.

Nastal čas pomstít se.