Dracula

Kapitola XCI.

Jako kdyby snad sama příroda chtěla přidat na tíživosti nadcházející situace, začalo sněžit více. Přes bílou clonu chundelatých padáčků snášejících se z nebe bylo vidět jen na pár kroků. Sníh na zemi ulpíval mnohem snadněji a tvořil na slabých stéblech trávy nadýchané polštářky.

Za jiných okolností by se Arthur cítil jako v pohádce. Sněhové vločky se kolem něj snášely k zemi a když na ně pohlédl ve světle lamp, které lemovaly cestu parku, dýchla na něj poklidná vánoční atmosféra. Za takové sněhové nadílky si dovedl představit, jak se kolem něj prohání jeho vlastní děti, vyskakují do vzduchu a chytají chomáčky roztodivných tvarů i velikostí do prokřehlých dlaní. On sám by k sobě tiskl svou ženu, která by co chvíli kontrolovala nezbedné ratolesti, nakonec by se však oba upřímně rozesmáli nad dětskou nevinností.

Jenže tohle všechno bylo na hony vzdálené realitě. Arthur kráčel po asfaltu, který pokrývala tenounká bílá deka, zcela sám. S hlavou zaraženou mezi rameny, zvednutým límcem kabátu a rukama v kapsách pokračoval v cestě, která jej měla zavést do vzdálenější části parku, přímo k dětským houpačkám za malým hřištěm. Okolní chlad se mu vtíral pod kabát, on však kráčel dál a ostražitě se rozhlížel kolem. Snažil se zachytit každý zvuk, vnímat každý šelest a hledat v husté bílé cloně dívku v nesnázích.

Přestože Lucy zněla opravdu vyděšeně a Arthur by pro ni udělal první poslední, měl se na pozoru. Moc dobře věděl, že Lucy už není tou dívkou, kterou miloval. Snažil se na to neustále myslet, ale skrytá část jeho já mu neustále podsouvala myšlenku na to, že všechno byl jen klam. Tato jeho část viděla v Lucy pořád bezbrannou dívku, které zkrátka musel vyrazit na pomoc. Nebyla ničím jiným, než kráskou v nesnázích. Nikoliv krvežížnivá stvůra, ale nevinná lidská bytost.

Ve večerních hodinách se již návštěvníci parku vytratili. Arthur cestou minul jen milenecký pár a otce se dvěma dětmi. Všichni mířili z parku, zpět domů, zpět do tepla. On ovšem mířil opačným směrem.

Mezi vločkami snášejícími se k zemi v hustém závoji po chvíli konečně rozeznal dětskou skluzavku, která se již začínala ztrácet pod nánosem sněhu. Jen co došel blíž, vykoukla zpoza ní také páková houpačka. Nikde však nebylo ani živáčka. Jen vítr se proháněl mezi stromy a větve do sebe narážely, až by Arthur přísahal, že drží jakýsi ponurý rytmus. Náhlé zaskřípění mu div nepřivodilo infarkt. Obrátil se směrem, odkud zvuk vycházel, ale byla to jen visutá houpačka, jejíž sedačky zavěšené na tenkých řetězech sebou komíhaly ve větru.

Okolí zelo prázdnotou. Něčeho si ale Arthur všiml. V čerstvě napadaném sněhu se rýsovaly stopy, otisky bot. Podle tvaru šlo nejspíše o ženu, pata ukazovala na podpatek. Šlápoty se v neuspořádaném pohybu objevovaly jak kolem skluzavky, tak houpačky, jako kdyby dotyčná zběsile pobíhala kolem. Čerstvě napadaný sníh již začal stopy po cizí přítomnosti skrývat, avšak stále byly dobře patrné a když Arthur mapoval jejich směr, uvědomil si, že míří mezi stromy.

Stál na místě a civěl na holé větvě listnatých strážců, mezi kterými znemožňovaly výhled porosty jehličnanů. Ty se oděly do jemného bílého závoje a oproti svým holým, hrozivě vyhlížejícím druhům působily takřka křehce. Arthurovi se na tom však něco nezdálo. Jít jen tak mezi stromy do nejvzdálenější části parku, kde už nevedla žádná stezka, to se zdálo příliš bláznivé i jemu. Podle všeho ale Lucy zamířila právě tam a on nemohl jen stát na místě a nic nedělat. Kdyby se skutečně něco stalo, už navždy by si to vyčítal. Hlubokým nádechem do plic nasál chladný vzduch a vydal se po stopách Míniny přítelkyně.

Šelest větví a stromů narušovaly jen vzdálené zvuky dopravy. Arthur pátral mezi stromy, všímal si světla zářícího v dáli, které tu a tam zachytil, když se přiblížil k nějaké stezce.