Dracula

Kapitola XXXIV.

„Londýn se změnil," utrousila Marisa znuděným tónem a líně se protáhla v širokém křesle se sametovým čalouněním, „líbilo se mi to město, o kterém jsem si mi vyprávěl. Špinavé a temné, tolik míst k lovení...nádhera."

„Žvaň ještě chvíli a kořistí se staneš ty," odtušil Gabriel tlumeně od svého stolu. V jeho hlase bylo patrné, jak jej řeči živelné upírky štvou.

Velmi zaujatě procházel stohy papírů ve složkách na svém stole. Finanční situace Carfaxského ústavu nebyla zrovna nejpřívětivější. Toho mohl skvěle využít. Skrze pomoc Carfaxu by se dostal k Míně. Rovněž by se díky podpoře policie upevnila jeho pozice ve městě. Proti bohatému mecenáši jen tak někdo nezakročí.

Pro Marisu bylo jediným štěstím, že si jí Gabriel příliš nevšímal. Oproti němu své pocity skrývala těžko. Nejraději by mu zakroutila krkem za ty řeči o jiných ženách. Žádná tu pro něj nebyla, každá byla daleko. Ona mu zato byla zcela oddaná, přímo u něj a i to bylo málo. Neměla však v plánu přiznávat se, že jeho slova vyslechla. Jednou by se jí to mohlo hodit. Prozatím jí stačilo, že si bude dělat co chce, ať už se to jejímu stvořiteli líbí nebo ne.

„Dříve sis rád hrál na lovce a kořist," zaševelila sladce a pozorovala z rohu pracovny obracející se papíry v jeho rukou, které mu byly milejší, než ona.

„Jestli nezmlkneš, už to hra nebude," Gabriel její dvojsmyslné narážky ponechával bez větší odezvy a vyměnil složku Carfaxu za jinou, s informacemi o rozestaveném projektu na kraji centra.

„Jsi pořád tak podrážděný," vzdychla Marisa a svěsila hlavu přes opěrku křesla. Očima bloumala po stropě a přemítala, jaká touha je pro nic více spalující: touha po Gabrielově dotecích nebo snad horká krev?

„Mám své důvody," Gabriel Marisu víceméně ignoroval a odbýval ji pohrůžkami nebo úsečnými odpověďmi. Stále by byl radši, kdyby tady vůbec nebyla.

Pro Marisu byl její život v nesmrti jedna velká hra. Pomalu se zvedla z křesla a zamířila ke Gabrielovi. Kolébala se ze strany na stranu, aby jí sukně lehce vířila kolem nohou. Před pruhem denního světla se ušklíbla a zamířila ke zdi naproti oknu.

Gabriel ji slyšel, každý její pohyb, ale dál si jí nevšímal. Nedokázal se však soustředit ani na všechny dokumenty. Mysl se vzepřela jeho vládě a ve vzpomínkách opět zabloudila k Aryi. Její tvář mu vyvstala přímo před očima. Rusé vlasy splývající až k pasu, hnědé oči připomínající pohled plaché laně. Jemná pleť a rudé rty, které rozdávaly polibky jen jemu. Během chvíle se ale Aryina tvář začala měnit. Jen nepatrně. Vlasy dostaly jiný odstín, oči zezelenaly a tvář se trochu poupravila. Najednou měl Gabriel v mysli Mínu.

„Možná bych ti mohla pomoct se uvolnit," najednou se u něj zjevila Marisa a koketně mu šeptala do ucha. Ani nepostřehl, že se protáhla kolem zdi, kam už denní svit nedosáhl a obešla stůl přímo k němu.

Marisa se sklonila ke Gabrielovi a políbila jej na krk. Rudá šmouha její rtěnky ulpěla na límečku jeho bílé košile. Dlouhými prsty omotala jeho paže a skoro majetnicky mu skousla ušní lalůček.

Gabriel se uvnitř vzpouzel, ale vzpomínka na Aryu a výjev Míny jej poblouznily. Odstrčil se v židli od stolu, otočil se na Marisu a jediným škubnutím si ji přitáhl k sobě. Všiml si jejího vítězného úsměvu, ale nedbal na něj.

Marisa byla spokojená. Dosáhla svého. Obkročmo si na Gabriela sedla a přitiskla se k němu, jak nejvíce mohla. Přisála se na jeho rty a mučivě pomalu mu odvazovala kravatu. Cítila jeho chladné ruce, jak bloumají po její ledové kůži.