Dracula

Kapitola CV.

Noc ustupovala novému dni a odnášela s sebou také duši poslední oběti nočního predátora. Rozbřesk se však hlásal o slovo se skutečností mnohem tíživější. Denní svit neumožňoval nejvyššímu zakročit. Mohl jen sedět a čekat.

Gabriel jako vždy zaujal místo za stolem ve své pracovně. Košile smáčená krví se mu lepila k tělu. Stala se jeho dalším cejchem, kterého se nezbaví ani poté, co špinavou látku vhodí do ohně. Pokud by však do jeho domu zavítala nečekaná návštěva, nic by s ním nehnulo. Ať si jej najdou sedět v zakrváceném šatstvu, ať jej obviní. On už stejně prohrál. Pohledem visel na složce, kterou sebral Naimě. Otáčel jednotlivé stránky, na nichž zasychaly rudé kapky její krve a propíjely se skrze listy hlouběji a hlouběji, jako se do něj zažíral nepopsatelný pocit, který pramenil z jeho vlastního selhání.

Skutečně jej neprobral ani příchod osoby tak důvěrně známé, jako byl Van Helsing.

Profesor vstoupil do pracovny a pomalým krokem se blížil k masivnímu stolu, za nímž sedělo zosobnění bolesti. Jediný pohled Van Helsingovi stačil, aby se dopátral toho, že tohle je vážné. Stalo se něco, co Gabrielovi vzalo všechnu jistotu.

„Tvá zpráva byla poněkud překvapující. Sám jsi říkal, že bychom se neměli vídat, dokud podle všech stojíme proti sobě," profesor zastavil před stolem a nemohl si nevšimnout zkrvavené složky, stejně jako rudého fleku na Gabrielově košili.

Trvalo drahnou chvíli, než promluvil: „Teď už je to stejně jedno."

Van Helsing nakrčil obočí. Nikdy nepoznal Gabriela, který by se vzdával. Sundal si kabát a klobouk a oboje položil na volnou židli. Když se obrátil zpět, pohledem opět ulpěl na krvavé skvrně, která se zažrala do bílé látky Gabrielovy košile. Ač věděl, že je to nemožné, ten výjev jej nutil přemýšlet nad tím, zda nebyl zraněn. Jen málokdy zapomínal na to, že muž, který jej vychoval, je nesmrtelný. Když však hleděl na rudou skvrnu, jako každého, kdo se bojí o svého bližního, i jeho přepadl ten svíravý pocit strachu z možné ztráty.

„Byla chytrá," Gabriel konečně promluvil, ale jeho hlas se sotva podobal tomu, jaký Van Helsing znával, „chytřejší, než jsem si myslel. Hrála si se mnou, jako si já hrál s ní. Nechal jsem se ovládnout, jen jednou jsem zaváhal a teď je všechno pryč."

„O kom to mluvíš?" profesor jej studoval pohledem a snažil se jeho chování přisoudit nějaký význam.

„O Naimě," aniž by Gabriel vzhlédl, přistrčil k němu zakrvácený spis.

Van Helsing jej zvedl a jako před chvíli Gabriel, i on se jal obracet listy, které měly skrývat jejich největší tajemství.

„Na co se to právě dívám?" profesor příliš nechápal, proč Gabriela vykolejily obyčejné záznamy ohledně anglické historie. Fotky panovníků střídaly novinové výstřižky, které zaznamenávaly nejpodstatnější informace ohledně britského trůnu od dob korunování současné královny.

„Na podvrh," Gabriel se opřel v židli a sledoval převracející se stránky ve Van Helsingových rukou, „bral jsem ji jako jednu z mnoha. Věděl jsem, že je chytřejší, ale nakonec jsem ji měl za stejně předvídatelnou, jako je každý druhý. Jenže ona byla jiná."

„Zabil jsi ji?" Van Helsing pohlédl Gabrielovi zpříma do očí.

„Nebylo zbití," přikývl, „přišla na to, kdo ve skutečnosti jsem. Chtěla varovat také Godalminga, to bylo jisté. Dříve, než to však mohla udělat, jsem ji dostihl. Vzal jsem jí ten spis, aniž bych se do něj podíval. Předpokládal jsem, že jsou to důkazy, které chce předat dál. Místo toho mě obelhala. Věděla, že půjdu přímo za ní. Svou smrt brala jako nutný tah k tomu, aby získala více času."