Dracula

Kapitola CIV.

Všechny důkazy, které se Naimě u Gabriela podařilo najít, měly pro její vyšetřování zásadní význam. A nejen pro něj. Původ Gabriela Morgensterna se Naimě zažral doslova až pod kůži a po návratu do hotelu jí trvalo několik hodin, než byla schopna začít něco dělat.

Kdyby byl ten muž jen obyčejným vrahem, skutečnost, že s ním strávila několik nocí, by s ní ani nehnula. Fyzický kontakt pro ni představoval výnosný prostředek, kterým mohla docílit mnohého. Jenže Gabriel nebyl obyčejný vrah – byl to upír. Stvoření, které jí zničilo život, vytyčilo cestu její nové budoucnosti bez otce, bez blízké duše, u které by se cítila bezpečně. Ač vrahem jejího otce nebyl přímo Gabriel, svým způsobem mu jeho ztrátu dávala za vinu. To on byl tím prvním. Nová rasa vzešla z něj a každý zmařený život padal na jeho hlavu. A nejen životy, které vyhasly, ale také ty, které ztráta bližního a milovaného zasáhla. Upír byl jejím odvěkým nepřítelem a nyní proti jednomu stála, ba dokonce s ním prožila několik nocí, na které by s konečným odhalením nejraději zapomněla. Štítila se sama sebe. Proklínala se za vlastní hloupost.

Se svým selháním se Naima ještě dostatečně nesmířila, ale bylo třeba začít něco dělat. Nepochybovala o tom, že jí už nezbývá mnoho času. I proto na sebe zuřila. Den byl její největší šancí, ale ona jeho část promrhala ve výčitkách. Musela informovat Arthura, protože i on byl v nebezpečí. Naima byla přesvědčená, že ona se už dalšího svítání nedožije. Pokud odhalila identitu nejvyššího z upírů, představovala hrozbu a denní svit byl jejím jediným štítem. Jakmile padne soumrak, nebude trvat dlouho a Gabriel ji najde.

Před polednem se vzpamatovala natolik, aby se mohla vrhnout do víru práce. Sesbírat důkazy byl klíč k úspěchu. Přesvědčit Arthura nebude problém, Naima tušila, že on sám už leccos ví. Nezazlívala mu, že ji neinformoval. Vyrukovat s tezí o upírech bylo stejné, jako si přilepit na čelo cedulku s nápisem blázen. Naopak ji potěšilo, že v ní Arthur viděl dostatečnou sílu na to, aby se s tím poprala sama. Ač jí její úspěch přinesl tak akorát rozsudek smrti, stalo by se to, i kdyby se jí mladý policista se svým podezřením svěřil hned na začátku. Jestli někomu neměla co vyčítat, byl to právě Arthur.

Jak světla ubývalo, Naima začínala být nervóznější. Stále pracovala, dávala dohromady všechno, co se jí podařilo zjistit a podporu hledala v knihách a historických studiích. Po očku sledovala, jak se za okny pomalu smráká, ale nemohla se tím nechat rozhodit. Musela Arthurovi pomoci, jak jen jí to její omezené možnosti dovolovaly, proto musela hledat také únikovou cestu, jak zachránit nejen jeho, ale také jeho blízké.

Sotva večerní chlad začal svými mrazivými prsty postrkovat nic netušící obyvatele zpět do tepla jejich domovů, Naima se vyřítila na ulici. Záhy zpomalila a zařadila se na chodník mezi ostatní kolemjdoucí, kteří se pomalu loudali domů, ale i tak si neodpustili zastávky u výloh obchodů. Na nic z toho Naima nedbala. Se složkou zastrčenou pod paží hleděla přímo před sebe, neohlížela se. Očekávala, že ji odněkud sleduje pár pronikavých modrých očí. Nespěchala, snažila se na sebe nepřitahovat pozornost.

Mezi jejím hotelem a Arthurovým bytem však stála jedna překážka, která mohla všechno zhatit. Nově rekonstruované bloky domů nemohla obejít po hlavní ulici, kde byl kvůli stavebnímu ruchu a zejména kvůli bezpečnosti kolemjdoucích zákaz vstupu. U ústí ulice musel každý sejít do postranní uličky a dostat se na vedlejší ulici. Trasa z hotelu Naimě neumožňovala, aby se tomuto problému vyhnula, ač se snažila najít jakoukoliv cestu. U Arthura ale musela být co nejdříve, nemohla všechno zbytečně obcházet. Slabým místem její trasy byla ona tmavá ulička, která ve večerních hodinách svou odlehlostí a nízkou frekventovaností poskytovala dokonalé místo pro útok.