Dracula

Kapitola LXII.

„Proč právě ona, můj pane?" Ion odvrátil zrak od okna se zataženými závěsy a pohlédl na svého stvořitele.

Oba nejstarší upíři se skrývali za dvěma vysokými komíny na střeše protějšího domu, kde bydlela Lucy. Společně hleděli do zastřeného okna ložnice a vnímali slábnoucí dech choré dívky. Gabriel nepochyboval, že s úderem večera následujícího dne bude po všem a jeho nová družka procitne do nového života po smrti.

„Čistá marnivost. Je krásná," Gabriel svou odpověď doprovázel jen pokrčením ramen.

„Právě krása křehké ženy byla tím, co z nás učinilo tohle a tobě připravila nezměrné utrpení, pane," Ion se zapíral o komín a vykukoval zpoza něj jen tolik, kolik bylo potřeba. Skrýval se před měsíčním svitem, který by jej mohl odhalit.

„Křehká žena je označení, jaké si Irina nikdy nezasloužila. Mluv o ní ještě chvíli a mé utrpení bude to poslední, co tě bude zajímat," mrazivý klid, s jakým Gabriel pronášel svá slova, byl děsivý.

Opíral se o sousední komín ramenem, stál čelem ke svému společníkovi, ale pohledem se neodvracel od okna. On za ním hledal něco jiného, než byla pomalu umírající žena. Zajímalo ho živoucí, pravidelně bijící srdce dívky, která seděla na posteli a smáčela rozpálené čelo své kamarádky ledovými obklady.

Jako kdyby se díval na výjev ze své minulosti. Dívka rusých vlasů seděla u jeho lože, chladivými obklady ošetřovala rány z boje. V těch dobách ještě Arya nebyla jeho, ale již si jej začínala podmaňovat. Ošetřovala jej, promlouvala k němu, zůstávala u něj i přesto, že se všichni s trudnými myšlenkami na jeho pravděpodobný odchod stáhli do ústraní. V bitvě utržil četná zranění a byl by málem zemřel. Nepochyboval, že právě Aryina přítomnost a neochvějná víra mu nakonec daly sílu přežít.

Mína mu svým počínáním Aryu velmi připomínala. Hlavou mu probleskla vábivá myšlenka, jak rád by teď na onom lůžku spočíval on sám a nechal se ošetřovat přízrakem své milované. Věděl však, že tvor jako on si Míninu něhu a starost nezaslouží. Vědět, kým je, s odporem ve tváři a strachem v očích by se od něj odvrátila.

Ion Mínu ještě nespatřil, ale kdyby měl tu příležitost, bez nejmenších pochybností by plány svého pána prohlédl. Byl si vědom jeho přetrvávajících citů k navěky ztracené lásce. Spolu s Assanidem, svým věrným druhem v boji, si ze svého pána často dělal legraci na účet jeho zamilovanosti k Janově sestře. Ač již byl ženatý s jinou, v očích svého vůdce vždy viděl něhu a lásku, jaké choval k jiné. Kdyby zjistil, že nejlepší přítelkyní Gabrielovy nastávající je rusovlasá dívka nesmělého úsměvu, prozřel by. Nikdy nešlo o Lucy.

„A co ten člověk u vás?" slovo člověk pronesl Ion s neskrývaným odporem.

„Pomocná ruka," odvětil Gabriel.

„Ale je to člověk," Ion si skoro odplivl, jak jej to slovo pálilo na jazyku. Jako by polykal sluneční paprsky.

„Praktický pomocník, který pod mým vedením spravuje mé zakázky během dne, kdy sám nemohu," bylo těžké něco podobného Ionovi vysvětlit, ale Gabriel se stále necítil povinován se komukoliv zodpovídat ze svých činů.

„Ví toho příliš mnoho. Nakonec musí zemřít," zasyčel Ion a sledoval pohybující se stín za závěsy, když se Mína vytratila z ložnice.

„Slíbil jsem mu svobodu," zahučel Gabriel.

Ta slova zapůsobila jako jed. Ion doširoka rozevřel ústa, oči se mu podlily krvavou červení a zuby se mu prodloužily do tvaru dokonale ostrých tesáků. Přikrčil se za komínem, obrátil se na svého pána a pištivě syčel.