Dracula

Kapitola CVIII.

Přestože Jonathan slíbil, že si na svátky vezme volno a bude doma, díky Arthurově objevu se zdržoval všude, jen ne tam, kde slíbil. Za jiných okolností by Mína zuřila, ale tentokrát jeho nepřítomnost skoro nezaregistrovala. Od svého posledního bludu dokázala přemýšlet jen nad Gabrielem a nad tím, jak ji jeho osobnost až příliš ovlivňuje.

Krabice s baňkami skončila zastrčená na skříni. Tento rok pro Mínu Vánoce znamenaly pramálo. Ploužila se po bytě jako tělo bez duše a jediné, k čemu se dokázala přimět, bylo zas a znovu pročítat stránky malé knížečky, kterou jí věnoval Gabriel. Ta slova k ní najednou po posledních událostech promlouvala úplně jinak.

Ležela na pohovce v malém obýváku, civěla na strop a namotávala si pramen zrzavých vlasů na prst. Monotónnost jejího počínání uspávala i ji. Mžourala nad sebe a nechávala svou mysl, aby putovala, kam se jí zlíbí.

Zpočátku myslela na matku. Vybavovala si její úsměv i její náruč, ale z nepochopitelného důvodu si nedokázala vybavit její oči. Vzpomínala si na jejich upřímný pohled i na to, že byly zelené, jen ne tak jasné, jako ty její, ale nedokázala si je vybavit. Z mlhavých útržků se nakonec vždy stala bílá rakev, která se stala matčiným posledním místem odpočinku. Život byl pomíjivý. V to dopoledne si ještě s matkou hrála, smála se a byla šťastné dítě, kdežto odpoledne jejímu otci volali, že jeho žena autonehodu nepřežila. Stačilo, aby řidič protijedoucího vozu nedával na moment pozor a Mína se ocitla bez matky. Od té doby cítila, že jí kus samotné chybí. Ačkoliv měla otce, přátele a později i přítele, stále se cítila jen poloviční.

Tu prázdnotu vyplnil až ten, od něhož by to nečekala. V Gabrielově přítomnosti se cítila zase úplná. Dokonce jí bylo mnohem lépe, než v její nejšťastnější okamžiky. Stačilo jí, že ji vnímá, poslouchá a mluví s ní tak otevřeně, jako už dlouho nikdo. Rozuměl jí a to bylo něco, co Míně už dlouho chybělo.

Tok jejích myšlenek přerušilo chrastění klíčů v zámku. Mína na ně nedbala, nepřikládala tomu význam, dokud se k ní do obýváku nenahrnuli čtyři muži v čele s Arthurem.

„Musíme si promluvit," spustil hned z první mladý policista a jeho vážná tvář napovídala, že tohle nebude jen tak.

Mína se posadila a s nakrčeným obočím sledovala svého otce, přítele, kamaráda a profesora Van Helsinga. Podle jejich výrazů se muselo stát něco opravdu mimořádného a Vánoce za to zcela jistě nemohly.

„Omlouváme se, že jsme sem tak vpadli," slova se ujal Van Helsing, když si všiml dívčina nechápavého pohledu.

„O co jde?" Mína spustila nohy na zem a sledovala zejména svého otce. Tvářil se stejně, jako když mu oznámili, že je jeho žena po smrti.

„Míno, musíš nás dobře poslouchat, ano?" Jonathan se vrhl k pohovce, klekl si před ni a vzal Míninu ruku do svých. Tohle dívku vyděsilo.

„Dobře," přikývla se značnou nejistotou, hlas se jí třásl. Všichni ji děsili.

Van Helsing mezitím přešel k oknu a sňal si klobouk z hlavy. Prozatím jej nebylo potřeba a rozhodl se držet v ústraní. Arthur si sedl na konferenční stolek před Mínu a doktor Seward zaujal místo přímo vedle své dcery. V té chvíli měla Mína chuť s křikem utéct z bytu. Celá napjatá těkala očima z jednoho na druhého a snažila se přijít na to, co se děje.

„Musíš odjet z města," bez zbytečných okolků přešel Arthur rovnou k věci.

„Cože?" Mína po něm střelila nechápavým pohledem, když tu Jonathanův stisk zesílil. Jeho dotek jí byl najednou nepříjemný.