Dracula

Kapitola CXX.

-Přístavní město Pórbandar, Indie, březen 1994-

Se západem slunce bylo načase vrátit se domů. Jemu se však nechtělo.

Snědý klučík s čokoládově hnědýma očima pobíhal po pláži a snažil se nějak zabavit. Už by se měl vydat zpět do těsného pokoje zanedbaného motelu, který se pro něj a jeho rodinu stal, jak jeho maminka řekla, dočasným útočištěm, než se vlakem přesunou do Bombaje a odtud dále na jih. To útočiště nesnášel, stejně jako Indii.

Třináct let vyrůstal v Irsku a nechtěl na tom vůbec nic měnit. Jeho zázemí bylo tam, ne v Indii. Na západě měl školu, přátele, svou rutinu, kterou miloval. Stěhování na východ znamenalo značný kulturní šok. Ač jej rodiče učili všem zvykům a tradicím země, ze které sami pocházeli, stěhování bylo něco jiného. Rodiče možná pocházeli z Indie, ale jejich syn se narodil nedaleko Dublinu. Nebyl dítětem přelidněné země na asijském kontinentě. Nechtěl opouštět svět, který znal a už vůbec nechtěl na vlastní kůži poznávat místo, kde měl kořeny.

Bosýma nohama hrabal v písku a hleděl na obzor do míst, kde se hladina moře spojovala s potemnělou oblohou. Slunce již zašlo, ale ani to jej nepřimělo vrátit se. V motelovém pokojíku si připadal jako sardinka namačkaná v plechovce. Když mu otec vyprávěl o tom, jak to chodí na indické železnici, předem věděl, že tu cestu nezvládne. Zpanikaří. Možná se zhroutí. Co když se ztratí? Co když jej v té obrovské mase těl namačkané na sobě jeho rodiče nenajdou?

Záchvat paniky se o něj pokoušel už teď. Raději zatřepal hlavou, až mu dlouhé, uhlově černé vlasy zavířily kolem tváře. Na tohle nesměl myslet. Musel se upínat k tomu hezkému ve svém životě. A to byli především jeho rodiče. Věčně usměvavá maminka a přísně vyhlížející táta, jemuž tvář zarůstala hustými vousy, ale ve skutečnosti to byl dobrák od kosti. Na těch jediných mu nyní záleželo nejvíce. Dokud je měl, víc nepotřeboval. Dokud byli spolu, všechno na světě bylo správné.

Sotva si to chlapec uvědomil, usmál se. Vzápětí se otočil k moři zády a rozběhl se přes pláž k silnici. Stačilo ji jen přeběhnout a dostat se k motelu za obchody.

Modrá košile se mu lepila k dosud útlému tělu. Sám sobě se nelíbil, nebyl moc vysoký, zato dosti vyzáblý, jako kdyby pořádně nejedl. Věřil ale, že jednou bude stejně silný, jako jeho táta. A dokáže velké věci. Jestli bylo něco hrdinství, pak to, co udělal jeho otec. Podařilo se mu dostat svou ženu do lepšího světa, kde se jim také narodilo dítě. Jejich jediný syn Renfield, kterého nade vše milovali.

Jako každý kluk, i Renfield si za dobu svého krátkého pobytu stačil najít kolem motelu různé cestičky a zkratky, jen aby se vyhnul co nejvíce lidem. V tak obrovském a přelidněném státě, jako byla Indie, to sice bylo obtížné, ale Renfieldovi stačilo málo. Každý úspěch se počítal.

Vběhl do úzké uličky nedaleko motelu. Pro obytné domy, které ji svými zdmi tvořily, představoval takový průzor spíše skladiště všelijakého haraburdí, ne-li rovnou samostatné smetiště. Po zemi se válely odpadky, u zdí stály přeplněné popelnice a vedle nich se válely další pytle. Smrdělo to tam rybinou a po udusané zemi se co chvíli prohnal nějaký hlodavec. Pro chlapce ale bylo důležité jen to, že to byla nejkratší cesta k rodičům.

Ošuntělý motel jako kdyby někdo vystřihl z těch pochybných filmů, kdy natěšený turista, který chce poznat svět, místo pětihvězdičkového hotelu po příjezdu do nové země zjistí, že onen exkluzivní apartmán je ve skutečnosti komůrka na košťata a hotel prvotřídní kvality je zase bungalov, ve kterém se s největší pravděpodobností pašuje všechno, co by rozhodně neměla policie najít. Oprýskané stěny dávno pozbyly své barvy, jejíž původní odstín již nebylo možno rozeznat. Veranda obehnaná bílými plaňkami připomínala spíše ementál, do kterého vyhloubil díry granát. Na recepci pospával stařičký pán. Renfield ho za těch pár dní snad ještě neviděl při vědomí. Staré okenice vrzaly ve větru a při zavírání vydávaly tak děsivý zvuk, až si sousedi museli myslet, že hosté každý den vraždí přinejmenším vypaseného vepře.