Dracula

Kapitola XCVII.

Souboj nepoddajné vyšetřovatelky a charismatického muže vůdčího typu neměl jasného vítěze. Naima však záměrně předstírala naprosté vyčerpání a poddání se náruči Morfeově, čímž si zajistila Gabrielovu zdánlivou netečnost. Matrace se vedle ní prohnula pod váhou jeho těla, když si vedle ní lehl, jen co si jí přestal všímat. Drahnou chvíli ještě vyčkávala, než se obezřetně posadila.

Pohlédla na spícího muže vedle sebe. Hruď se mu v pravidelném rytmu zdvíhala, oči měl zavřené. Nehnul ani brvou. Zdálo se, že skutečně spí.

Naima spustila bosé nohy z postele a zkoumala každé prkno podlahy. Odhadovala, zda nějaké zavrže či nikoliv. Nakonec se zvedla a ohlédla se po Gabrielovi, zda jej její pohyb neprobral. Ten však dál klidně oddechoval. Pod dlaní skrýval část jizvy, která se mu táhla přes celou hruď. Její původ Naimu zajímal, stejně jako většina jizev, které zvrásnily chladnou kůži a uzamkly v sobě své vlastní příběhy. Na to však nebyl čas. Teď měla na starosti něco jiného.

Sehnula se pro bílou košili, kterou docela nedávno z Gabriela strhla. Oblékla si ji a zběžně zapnula několik knoflíčků. Přitom pohledem mapovala okolí, avšak ložnice se jí nezdála jako příhodné místo, kam by muž Gabrielova ražení skrýval cokoliv, co by jej mohlo usvědčit. Navíc ani neměla v plánu hledat něco konkrétního.

Po špičkách přeběhla ke svým kalhotám, ze kterých vylovila svůj mobil. Tiché odkašlání ji zastavilo v půli pohybu a ona se, pořád ohnutá, ohlédla po svém milenci. Stále však spal. Nebo si to měla Naima alespoň myslet.

Co nejtišeji přešla ke dveřím, které pro ni byly další překážkou. Domnívala se, že Gabriel by nevlastnil rozpadající se ruinu, kde vrže pomalu i vzduch, ale musela být obezřetná. Jakýkoliv zvuk ji mohl prozradit a to ji mohlo srazit na kolena. Klika však pod jejím dotekem ani nezanaříkala, stejně jako dveře, které otevřela jen na takovou škvíru, aby skrze ni mohla proklouznout.

V tmavé a tiché chodbě ji mohl překvapit jen Renfield. Vzhledem ke Gabrielovu postavení ale soudila, že svého asistenta poslal jinam a nařídil mu nevracet se, dokud nebude, jak se říká, čistý vzduch. To poslední, co by si Gabriel přál, bylo vyrušení v tu nejnevhodnější dobu, zatímco by se pokoušel získat nad Naimou převahu ve všech směrech. Něco takového mu však nehodlala dovolit.

I přesto, že to byl skutečně přitažlivý muž a skvělý milenec, se Naima nenechávala zlákat jeho zdánlivou dokonalostí. Stále to byl její protivník a na tom nemohly nic změnit ani společně strávené chvíle za zavřenými dveřmi ložnice.

Bylo třeba jít dál. Paměť Naimě našeptávala, že musí přes chodbu až do druhého křídla, kde měl Gabriel svou pracovnu. Ač ji více zajímaly dveře pokoje, který objevila při své první návštěvě zde, prozatím jej musela nechat být. Alespoň částečně. Domluvený hovor jí měl odkrýt tajemství předmětů, které onen záhadný pokoj skrýval.

Bez dalšího zbytečného vyčkávání Naima proběhla chodbou a kolem schodiště prolétla tak rychle, až skoro připomínala bílý přízrak, ze kterého by každý postřehl jen šmouhu. Zavřela za sebou těžké dveře a osaměla.

V rozlehlé pracovně jí společnost dělal slabý plamínek v krbu, který si klestil cestu skrze ohořelé zbytky dřeva. Syčel, kýchal a praskal, jak se snažil udržet při životě, ovšem jeho boj byl marný. Jakmile se z pootevřeného okna přihnal chladný noční vítr a rozvlnil závěsy v oknech, ledová ruka neviditelného pána se natáhla až ke krbu a jediným švihem uhasila dohořívající sloupek plamene. Do místnosti se vkradl chlad.

Naima se otřásla. Bavlněná košile byla jediným kusem šatstva, který halil její nahé tělo a v místnosti, kde již oheň dohořel a okno bylo pootevřené, jí nemohla poskytnout dostatečnou ochranu.