Dracula

Kapitola XXXV.

-Sídlo transylvánských knížat, léto 1476-

Chmurné počasí zahalilo Transylvánii. Nad hradem se počala stahovat temná mračna, která zastřela sluneční kotouč a uvrhla okolí do tíživého šera. Zdálo se, že i příroda truchlí a sdílí Janovu bolest. V dálce zahřmělo. Tlumené dunění bylo předzvěstí divoké bouře, která se přežene okolím a kvílivý vítr s sebou ponese jediné slovo: zrádce.

Na prostorném nádvoří, poblíž vstupu do hradu, seděl Jan na masivní židli s vysokým čelem, která mu nahrazovala trůn. Oděn v černém, snad na znamení smutku, seděl zpříma a pokoušel se udržet masku tvrdého muže. Jeho choť, něžná blondýnka s ruměncem ve tváři, seděla vedle něj, ztěžka polykala a snažila se neuhnout pohledem před tím hrozivým divadlem. Ruce schované v klíně v záplavě překladů svých šatů pevně stiskla při každém prásknutí.

Brány na nádvoří byly na rozkaz Jana zavřeny. Přihlížet mohli jen vybraní, nikdo si nepřál dělat z toho hrozného představení veřejné divadlo. Pár prostých přihlížejících mělo posléze roznést zprávy o tom, jak se trestá zrada.

Uprostřed nádvoří trčel ze země hrubý dřevěný kůl se dvěma železnými skobami po stranách. K nim byla na řetězech připevněna pouta, v nichž byl vězněn samotný Vlad, řečený Napichovač. Tiskl se břichem ke kůlu, ruce spoutány nad hlavou a ztěžka oddechoval. Bez košile, zpola obnažen, vyčkával na další ránu. Byť bylo chladno, dlouhé vlasy se mu potem lepily ke tváři.

Okolní ticho narušil svist. V Janově družce opět hrklo, když se ozvalo prásknutí biče, který si našel cestu k živému masu. Vlad s bolestivým sykotem zatnul zuby. Přitiskl tvář ke dřevu a prudce oddechoval. Na zádech se mu objevil další šrám, který se zbarvil do ruda a kapky krve skropily kameny pod nohama trestaného.

Vlad co nejstatečněji snášel veřejnou potupu, kterou mu připravili. Což o to, že měl díky Janově shovívavosti malé publikum. Proklínal svého přítele, kterému jeho oddanost a pomoc v bitvách, ve kterých si vzájemně nesčetněkrát zachránili životy, byla málo a uvěřil lživým tvrzením o jeho zradě. Jan odmítal sdělit Vladovi podrobnosti, ale valašský šlechtic se rychle dovtípil, kde má tohle podivné spiknutí původ. Zuřil. Vzteky běsnil. Nejraději by se osvobodil z okovů a vydobyl si pravdu tak, jak nejlépe svedl: mečem a bolestí.

Další svist proťal takřka pohřební ticho. Rána byla tentokrát silnější a tělo biče se zakouslo do masa jako hladový vlk.

„Dost!" ozval se za Vladovými zády ženský křik. I ve své otupělosti, kterou mu přinášela bolest, jej poznal. Arya.

„Tak přestaňte!" v jejím hlase postřehl vzlyky.

„Aryo!" křikl Jan, když se prohnala kolem něj, leč sestra na něj nedbala. Běžela ke svému milému, na jehož utrpení se nemohla dívat, i když jí to bratr výslovně zakázal. Ona si však našla cestu.

Vlad zdvihl hlavu a snažil se ohlédnout přes rameno. Kůže se odmítala poddat. Každý pohyb, který ji svraštil, mu působil trýznivou bolest, ale musel ji vidět. Musel vidět Aryu. Koutkem oka stačil zahlédnout tmavý stín, který se k ní řítil. Strážný se ji chystal zadržet.

„Prosím!" žadonila Arya a už se natahovala k Vladovi, aby mu alespoň jedním něžným dotekem ulevila. To už ji ale obemkly silné paže a strhly ji stranou.

„Ne!" vyjekla zoufale.

„Pusťte ji!" její křik opět vyburcoval Vladův vztek. Škubal sebou, lomcoval řetězy, až se mu okovy bolestivě zařezávaly do zápěstí a obíjely klouby.