Dracula

Kapitola XCV.

Detektiv Brown mohl dát Míně a jejím přátelům jen pár hodin k dobru.

Jakmile se dívka druhého dne probrala, všichni se kolem ní slétli, nadšení, že je při vědomí. Slova úlevy a lítosti nad prožitým utrpením k ní však nepronikly. Mína byla jako duchem nepřítomná. Myslí neustále zabíhala k předcházející noci a k rozhovoru s Gabrielem. Nemusel u ní být, ale byl tam. A udělal pro ni mnohem víc, než přiznával.

„Míno?" Jonathanův hlas vytrhl dívku z jejího vlastního světa myšlenek.

Její přítel seděl na té samé židli, jako předešlé noci Gabriel. Držel ji za ruku a se strhaným výrazem se snažil alespoň předstírat, že má vše pod kontrolou. Doktor Seward rovněž zaujal stejné místo, jako předešlého večera, prozatím však mlčel. Otázky pokládal detektiv Brown, který stál u nohou postele s připraveným notýskem v rukou. Arthur postával kousek za ním a snažil se schovat před Míniným pohledem.

„Slyšela jsi, na co se tě detektiv ptal?" Jonathan jí stiskl ruku.

„Pardon, nevnímala jsem," Mína několikrát rychle zamrkala a opět zaostřila na detektiva. V podstatě si ani nepamatovala na to, že by přišel. Svět kolem ní se ztrácel a ona nebyla schopná do něj proniknout.

„Co všechno si pamatujete, slečno?" tentokrát Brown neútočil. Doktora Sewarda choval ve velké úctě a nikoho z přítomných nechtěl zbytečně týrat, ale ptát se musel.

„Vodu. A plameny," zamumlala Mína s pohledem upřeným do stěny za Brownovými zády.

S její odpovědí místnost naplnilo tísnivé ticho, narušované jen trhanými nádechy přítomných, kteří se tu hrozivou vizi snažili vyhnat z mysli.

„Jistě. A něco dalšího? Cokoliv nám pomůže, slečno. Viděla jste útočníka?" v detektivově hlase se po velmi dlouhé době ozval nějaký cit. Soucítil s rodinou svého dobrého přítele a nechtěl, aby znovu prožívali to utrpení. Nebylo však zbytí.

Mína si toho vybavovala dost na to, aby policii dokázala pomoci. Něco v ní jí ale bránilo. Místo toho podávala jen kusé informace: „Byla to Lucy. To ona mě napadla. A pak...pak jsem ji viděla...tam."

Vzpomínka na plameny stravující tělo člověka, kterého považovala za přítele, s ní otřásla. V uších jí stále zněl ten kvílivý zvuk, který bezpochyby vycházel z jejího hrdla. Mína opět ucítila, jak jí Jonathan stiskl ruku. Všichni se jen stěží smiřovali s tím, kdo byl zčásti zodpovědný za události posledních dní. V nádherné, zprvu neškodné blondýnce by nikdo nehledal tak krutého pachatele.

Brown si upravil límeček košile, jako kdyby jej škrtil. Musel se ptát dál: „Viděla jste ještě někoho?"

Mína pootočila hlavu a setkala se s jeho pohledem. V jeho tváři poznala soucit, ten ovšem zahaloval těžko skrývanou touhu po odpovědích, po pravdě. Možná mu to bylo líto, ale Mína mu to příliš nevěřila.

„Byl tam Kevin. Tedy...pan Fields. Ten co utekl," přiznala váhavě, „probrala jsem se a...on se nade mnou skláněl. Řekl, že jsem v bezpečí. Pak jsem se zase ztratila a...a byl tam Arthur. A Kevin pobíhal kolem ohně...radoval se."

Při zvuku svého jména Arthur zatnul ruce schované v kapsách v pěst. Opíral se zády o zeď tak, aby jej Mína přes svého otce nemohla vidět. Zíral z okna, kde se ve větru opět proháněly sněhové vločky. Necítil se užitečný, necítil se jako hrdina. Ve skutečnosti naprosto selhal.

Zato Brown cítil, že teď přišla jeho chvíle. Klíčový svědek dokázal mluvit a také se rozmluvil. Tohle byla jeho šance a on ji musel využít. S Míninou výpovědí se mu také dostalo nových informací, které mohly na případ vrhnout jiné světlo. Stejně tak jej ale mohly ještě více zamotat.