Dracula

Kapitola XXXIX.

Děsivé sny zahalily Arthurovu mysl jako temný stín. Neustále se mu zjevovala tvář černovlasé ženy, jejíž oči potemněly krvavou červení. Místo lidských zubů trčely z doširoka rozevřených úst dva tenké, dokonale ostré špičáky. Arthur cítil, jak se mu zarývají do masa a tělem se začíná rozlévat mučivá bolest, která se šíří rychlostí požáru. Ten výjev se stále opakoval, nikdy se nezměnil, nikdy nekončil.

Když se na něj tajemná žena zase vrhla, ucítil jemný dotek, který do jeho kruté vize nepatřil. Něco tak něžného nemělo v jeho šílených vzpomínkách místo, ale cítil to.

„Bude v pořádku?" zastřený ženský hlas k němu přicházel zdálky, ale zdálo se, že se přibližuje. Poznal v něm starost.

„Bude, neboj se. Má tvrdou hlavu," nějaký muž odpovídal na otázku lehkým tónem, kterým se snažil odlehčit tíživou situaci, ale i tak se v jeho hlase odrážely obavy.

„O tom něco ví," Arthurovi se slova přes rty dostávala jen stěží. Z hrdla mu vycházel chrčivý hlas, který sám nepoznával.

Nálada kolem se změnila. Ozvalo se dvojí vydechnutí, jako by ti lidé dlouho zadržovali dech a teprve jeho slova jim dovolila zase se nadechnout. Nebyli to jen tak nějací lidé. Arthurovi se přeci jen podařilo rozeznat Jonathanův hlas. Kdo jiný by mohl vědět, co všechno Arthur vydrží, když ne ten, kvůli kterému si jako kluk vždycky někde natloukl.

V obou mužích se už v jejich klukovských letech našel zárodek jejich budoucího povolání. Arthur pokaždé utržil tvrdé rány pěstí školních ranařů, když se jim Jonathan zase nevědomky připletl do cesty. Snad každé odřené koleno, natržené obočí nebo obyčejná boule na hlavě měly původ u Jonathana. Arthur za něj schytával rány i od obyčejného namrzlého chodníku. Jonathan byl zase ten, kdo se pokoušel všechno spravit. I kdyby měl svému kamarádovi donést třeba jen pytlík ledu na ochlazení postiženého místa, udělal to. Byl by možná i ovazoval nohu židle obvazem, když se ozvalo lupnutí dřeva, jakmile se přes ni převalili dva rozdovádění kluci.

Ten hřejivý dotek, který zahnal děsivé vzpomínky, zesílil. Někdo jej držel za ruku. Na Lucy si však Arthur v té chvíli ani nevzpomněl. Vteřinu pátral v paměti, nakonec se mu však podařilo přiřadit starostlivý tón k Míně. Žádná jiná žena neuměla ve svých slovech zhmotňovat své pocity, jako právě ona. V jejím hlase se vždy odráželo mnohem víc, než jen obyčejná zdvořilost. Skutečně se zajímala a to přinášelo každému, kdo s ní mluvil, alespoň malou útěchu.

„Že se vy dva konečně sejdete teprve nad mou skoro mrtvolou," Arthur si neodpustil malý žertík, než otevřel oči a spatřil nejisté pohledy mladého páru, které k sobě vysílaly.

„Blbé fórky, jako vždy," zavrtěl Jonathan s úsměvem hlavou a zvedl se ze židle, kterou si přitáhl k Arthurově lůžku. Zašátral v kapse bílého pláště a nahmatal tužkovou svítilnu.

„Tys nám dal," hubovala Mína, které se ve tváři stále odrážely obavy, „už jsme se báli nejhoršího."

„Měl jsem rande s jednou trochu šílenou ženskou," vysvětloval Arthur, když mu Jonathan kmital světlem před očima a kontroloval jeho reakce. „Začni s tím hýbat rychleji a budeš vytírat," varoval svého přítele, když se mu už začínalo dělat zle.

Jonathan jediným pohybem schoval svítilnu v kapse, stále se skláněl nad svým přítelem a hledal v jeho tváři nějaké odpovědi. Letmo se ohlédl po Míně. Oba se tvářili stejně nejistě.

„Jak ti je?" Mína se nechtěla bavit o tom, jak Arthurovi málem někdo ublížil. Z té představy jí bylo na omdlení. Jednou rukou si zastrčila pramen rusých vlasů za ucho, tou druhou stále svírala tu Arthurovu.