Dracula

Kapitola XCVIII.

-Knarvik, Norsko, leden 1993-

Za chladné noci, kdy se vítr proháněl mezi stromy a čeřil ledové vody na hladině fjordu, se malá holčička choulila pod rozvrzanou postelí. Drobné ručky si tiskla k rtíkům a snažila se zabránit vyděšenému úpění uniknout jí z hrdla. Nejraději by si však zacpala uši, aby nemusela poslouchat ty hrozivé zvuky, které ji tolik děsily.

Ač jí její malá skrýš neposkytovala rozhled po celém prostoru, dívenka upírala své oříškově hnědé oči do místa, kde s hlavou zvrácenou leželo nehybné tělo jejího otce. Postarší muž s prořídlými vlasy nedýchal. Šedivé oči měl však doširoka otevřené a jejich mrtvolný pohled vyhledal jeho malou dcerku. Jedna mozolnatá ruka ležela natažená k ní, jako kdyby se jí chtěl nebožtík dotknout. Obnošená košile, jejíž bělost již častým nošením zešedla, se nyní topila v rudé krvi. Z rozervaného hrdla stékaly na dřevěnou podlahu poslední kapky životadárné tekutiny.

Dívenka pevně semkla víčka k sobě, aby se na to nemusela dívat. Chtěla utéct, ale něco jí říkalo, že těm mrtvolným očím už nikdy neunikne. Najdou si ji všude. Nejraději by křičela, ale to poslední, co jí otec řekl, když ji schovával bylo, aby nevydala ani hlásku, ba ani zaúpění. Snažila se jej poslechnout, i když tady už nebyl. Vždycky jej poslouchala. Bylo to hodné děvčátko a svému tatínkovi dělalo vždy jen samou radost.

Od chvíle, kdy jeho tělo dopadlo na podlahu a mlaskavé zvuky zmizely, čas poskočil. Holčičce se zdálo, že už uplynula celá věčnost nebo se naopak čas nesnesitelně vlekl. Domem se rozhostilo ticho a jen co černé boty zamazané blátem zmizely z jejího zorného pole, vše se upokojilo. Jedinými zvuky v domě byla kvílící meluzína v komíně a staré tašky na střeše, které sváděly svůj vlastní souboj s divokým větrem. Zdálo se, že pachatel opustil místo zkázy, kterou způsobil.

Dívenka ještě chvíli vyčkávala, než se odhodlala vydrat se zpod postele. Vzepřená na loktech se plazila ven podobně, jako se vojáci plazili za války rozbředlým bahnem. Hlavu držela sklopenou, očima propalovala dřevěnou podlahu a kudrnaté vlasy jí padaly do tváře, čímž halily výhled na mrtvé tělo, ke kterému se musela přiblížit, chtěla-li ven. To už jí ze rtů uniklo zoufalé zaúpění, když se jí, zpola vylezlé, nedařilo vytáhnout nohy. Strachy ztuhlá se nedokázala pohybovat se svou typickou mrštností a obratností.

Jen co se jí však podařilo dostat ven také nohy, zůstala klečet a dlaněmi se opírala o zem. Děsivý pohled nebožtíka ji stejně přivábil a holčička zrakem spočinula na zbědovaném těle svého otce. Rozhlédla se kolem, avšak ve skromně zařízené ložnici nikdo jiný nebyl. Ticho narušily žalostné vzlyky, jež se dívce vydraly z hrdla. Slzy se jí kutálely po světlých tvářích a na podlaze se mísily s kapkami otcovy krve. Ruka se jí třásla, když se k němu natáhla. Nedokázala se jej však dotknout, toho mrtvého, bezduchého těla. Byl pryč a ona to moc dobře věděla.

Bouchnutí dveří za zdmi pokoje však dívku překvapilo a ona úlekem nadskočila. Rychle stáhla ruku zpět, jako by se bála, že ten zvuk patřil nebožtíkovi a ten po ní v dalších chvíli chňapne a stáhne ji k sobě, ať už se nyní nacházel kdekoliv.

Holčička se vyškrábala na nohy. Nedalo jí to, musela se podívat, čemu ten zvuk patřil. Přitisknutá k posteli obešla nehybné tělo na zemi a proplížila se ke dveřím. Otevřela je jen na škvíru, aby zkontrolovala, co se venku děje. Zdálo se, že nikde není ani živáčka. Se starými závěsy v oknech si pohrával mrazivý vítr, který své nenechavé prsty natáhl k dívce. Ta se pod ledovým dotekem otřásla.

Už už se chystala vyběhnout ven, jen aby nemusela dlít v jednom pokoji s mrtvým tělem svého otce, když tu ji zastavil pohyb v jejím úzkém zorném poli. K oknu, na které dívka viděla, se postavila tmavá postava v černém kabátě. Nemohla jí vidět do tváře, dotyčný k ní byl otočen zády. Poznala ale ty zablácené boty, které jako jediné viděla z útočníka předtím, než se vrhl na jejího otce a připravil jej o život.

V té chvíli dlela v dívence jen malá dušička. Sledovala vraha svého otce, neschopna pohnout se z místa. Chtěla by křičet, ale stejně jako před chvílí, i nyní jí v hlavě zněl otcův hlas, který ji konejšil a nabádal, aby byla zticha. Přála si splynout se dveřmi v jedno, jen aby ji ten člověk neviděl.

On ji však slyšel. Slyšel to zběsile bušící srdíčko, zrychlený dech, který se dívka marně snažila uklidnit. Vnímal slzy kanoucí jí po tvářích. Všechny ty zvuky života, které tolik miloval a které toužil zahubit pro své vlastní uspokojení.

Ohlédl se přes rameno.

Dívku na místě přišpendlil strach, který se jí vryl až do morku kostí, když se setkala s pohledem rudých očí, které si ji hladově měřily. Nezvykle bledá kůže toho muže jen podtrhovala jeho oči, které zářily jako dva rubíny.

Muž se usmál. Ústa zbrocená krví se roztáhla, horní ret se ohrnul a odhalil dva děsivé dlouhé špičáky, které se v tlumeném světle povalené lampy leskly jako dva dokonale nabroušené nože, připravené lapit svou oběť.

Holčička o krok couvla. Myslela, že je konec, že se ten tvor vrhne i na ni. Jenže on tam jen stál, pozoroval ji a usmíval se. Nic víc.

Nakonec po drahné chvíli natáhl ruku k parapetu okna a jeho štíhlé prsty se omotaly kolem rámu. Prudký vítr, který se kvapem přihnal, mu nahrnul dlouhé blond vlasy do tváře, nezdálo se však, že by to dotyčnému vadilo. Pak už jen na dívku mrkl, odvrátil se od ní a zmizel v černotě noci.

Jako kdyby ji jen jeho přítomnost držela na nohách, jen co byl pryč, dívka se zhroutila na podlahu. Rychle oddechovala a pláč se spustil nanovo. Přitáhla si kolena k tělu, objala je pažemi a jen se otřásala pod návaly vzlyků.

Tu noc, kdy byl její otec zavražděn, se život malé Naimy změnil od základů. Růžová budoucnost, kterou si jako nevinné děvčátko malovala, byla nenávratně pryč. Místo toho, aby si s otcem dál vzájemně pomáhali, se měla Naima přestěhovat do domu sestry své matky na severu, kterou ani pořádně neznala. Rázná a přísná žena, která nikdy neměla děti příliš v lásce, určila nový směr jejímu životu. Tvrdá výchova měla z Naimy udělat silnou ženu, která se jen tak nevzdá a ani před zdánlivě nemožnou výzvou necouvne.

Zároveň ji měl vrah jejího otce připravit na odhalení pravdy, kterou moderní věda popírala. První setkání s upírem byl jen zlomek toho, čím si měla Naima projít. Již oné noci se její život propletl s prokletým životem nejvyššího upíra, aniž by o tom kdokoliv z nich tušil. Vrah jejího otce byl ovšem pouze začátek.

Jednoho dne měla stanout přímo proti jeho stvořiteli. Jednoho dne se měla Naima Ekby setkat se samotným knížetem temnot, který se před světem skrýval za jménem Gabriel Morgenstern.