Dracula

Kapitola LXX.

Pracovna doktora Sewarda v jeho domě se měla stát dějištěm rozhovoru, který měl rozvrátit dosud racionálně stanovené poznatky všech studovaných účastníků. Sešli se zde všichni.

Van Helsing zaujal místo za doktorovým pracovním stolem a s tichým mumláním si procházel spisy, které si na něm rozložil. Neustále si pohrával s knoflíkem šedého saka. Mína seděla na židli před stolem, Jonathan vedle ní v křesle, kde naposledy seděl Van Helsing ten večer, kdy jej Mína poznala. Dívka si neustále mnula lem dlouhé kárované košile. S hlavou sklopenou nechávala volně rozpuštěné vlasy, aby jí halily obličej. Jonathan si myslel, že tak nemůže vidět jeho starostlivé pohledy, leč opak byl pravdou. Viděla všechno, jen nechtěla být sama vidět. Její otec stál u okna v rohu a se založenýma rukama shlížel na ulici. Cítil, že je nečeká nic hezkého a také se občas na svou dceru podíval s obavami v očích. Mimo Van Helsinga byl klidný už jen Arthur. Přecházel za zády svých dvou kamarádů a vyčkával, až začnou. Stehy na čele již dávno zmizely, ale jizva měla být trvalou připomínkou toho, co viděl.

„Míno," tísnivé ticho přerušil Van Helsingův jasný hlas, „věříte, že to, co vaši pacienti vidí a slyší, je skutečné?"

Všichni přítomní zpozorněli a jejich pohledy zalétly nejprve k profesorovi, posléze k Míně. Bylo jim jasné, že nadešel čas pravdy. Brzy se vše odhalí.

Mína drtila lem své košile, až jí klouby zbělaly. Cítila na sobě pohledy tří mužů a nelíbilo se jí to. Zdvihla zrak k profesorovi, který se na ni jako jediný nedíval a stále se věnoval svým dokumentům.

„Pro ně to je skutečné," odkašlala si, než mohla bez zaváhání odpovědět.

„To jistě ano, ale věříte, že to, co váš obor označuje za bludy, je skutečné?" to už se na ni Van Helsing obrátil, „mohou tito lidé vnímat víc, než ti, kteří se označují za normální? Co je dnes vlastně normální?"

Jeho slova stála za uvážení, ale Mína se cítila jako zahnaná do kouta. Na mysl jí ihned vytanula ta stará věštkyně.

Noc je temná a chladná, temnota bezbřehá, krví zbrocená. Jestli podlehnete, ulice města zaplaví rudá řeka a světlo pohasne.

Ulice města se jí už teď zdály jako rudá řeka. Pro ni ta řeka byla krvavá. V ulicích se hromadila zmrzačená těla a ona cítila, že je jim až příliš blízko. Z nepochopitelného důvodu se za to všechno cítila zodpovědná. Ta slova mohla být jen prázdnou schránkou, ale co když v nich byla alespoň špetka pravdy?

„Já...občas mám dojem, že někteří lidé vnímají něco víc, než ti racionálně uvažující," s provinilým výrazem pohlédla na svého otce. Jak bláhově před ním musela vypadat!

Doktor Seward si ovšem o své dceři nemyslel nic špatného. Každý člověk měl své vlastní přesvědčení.

Profesor Van Helsing se usmál: „Takže přiznáváte, že na světě může existovat něco vyššího, něco, na co člověk nemůže uplatnit vědecké poznatky, ale možná jen čistou víru?"

„Ano," Mína odpověděla mnohem jasněji a rázněji, než původně zamýšlela. Dívala se profesorovi přímo do očí a nechávala se uklidňovat jeho úsměvem. Na ostatní raději nehleděla, jinak by se zase cítila provinile.

„O co tady jde, profesore?" slova se ujal Arthur a postavil se mezi židli a křeslo, kde seděli jeho přátelé.

„Lidé to nazývají různě. Nadpřirozeno, magie, něco nepřirozeného, ďáblovo dílo...různí se to," Van Helsing hovořil s klidem, nebál se, že by působil jako starý pomatenec.