Dracula

Kapitola CXVIII.

Na tohle Jonathan připraven nebyl. Mířil zbraní nejdříve na Gabriela, pak zase na Iona. Přestože netušil, kdo je ten neznámý cizinec, byl si jistý, že přítel to není. Rozhodně ne jeho.

Z Iona sálal vztek, který se však snažil skrývat za kamennou maskou. Ruce mu visely volně podél těla, ale co chvíli mu v nich škublo, jako kdyby trpěl nějakým tikem. Nebo se možná snažil ovládnout, aby se na Jonathana hned nevrhl.

„Co ty tady děláš?" slova se ujal Gabriel, který začínal tušit, že všechno je špatně. Mnohem více, než doposud.

„Přišel jsem sjednat spravedlnost, můj pane," odpověděl Ion a pohlédl na něj.

„Ty neznáš spravedlnost. Už dávno ne," jestli někdo prohlédl Ionovou skutečnou povahu, byl to právě Gabriel, „býval jsi dobrý člověk, skvělý válečník a věrný přítel. Ale tvá nová síla tě strávila. Podlehl jsi a už nedokážeš rozeznat, co je správné a co ne. A mohu za to já. To já z tebe tohle učinil. Odpusť mi, bratře."

„Jsem vám vděčný, pane," Ion postoupil vpřed a střelil varovným pohledem po Jonathanovi, který se snažil dostat zpět k Míně a stále na něj mířil, „dal jste mi možnost pomstít se těm, kteří nás zradili. Těm, kteří zavraždili mou rodinu, naše přátele a připravili nás o domov. Dal jste mi sílu. Ale tohle," ukázal ke druhým dveřím, v nichž stále zpola seděla umírající dívka, „tohle je špatné. A já to musím zastavit."

Jeho slova ani nestačila odeznít a Ion se na svého pána a přítele vrhl. Když do něj vrazil a natlačil jej na okno, které se pod jejich silou rozlétlo, Mína vyděšením vyjekla. Střepy ze zbylých tabulek se vysypaly na podlahu i ven, padaly z patra jako blyštivý vodopád a pod okny se na kamenné dlažbě tříštily na malinkaté kousíčky. Ion natlačil Gabriela na široký parapet, který už zpola visel z okna. Kdyby Ion svého stvořitele pustil a strčil do něj, přepadl by.

„Odveď ji odtud, hned!" přestože se Gabrielovi kolem krku omotal smrtící stisk jeho druha, křikl na Jonathana.

Tomu chvíli trvalo, než si uvědomil, co se to právě stalo. Ten upír nezaútočil na něj, ale na Gabriela, na svého vůdce. Něco takového nečekal, ale jakmile jej Gabrielův řev zase probral, došlo mu, že nebezpečí nepominulo. Ion, nová figurka ve spletité hře, byl rozhodnut zabít každého v domě. I Mínu.

„No tak, pojď," Jonathan schoval zbraň zase v pouzdře a vrhl se k Míně. Vytáhl ji na nohy, ale dívka se bránila.

„Ne!" vyjekla a pokusila se dostat ke Gabrielovi.

„Míno, no tak! Musíš pryč!" Jonathanovy pobídky neměly žádný účinek. Vysadil si tedy dívku do náruče a nesl ji ke dveřím.

Mína sebou zmítala, seč mohla. Nehodlala tady Gabriela nechat, ale Jonathan byl neoblomný. Vynesl ji z pokoje a to poslední, co Mína zahlédla, byla Ionova ruka napřahující se k rozhodujícímu úderu.

„Proč to děláš?" zachroptěl Gabriel. Držel se Ionových paží a připravoval se na to, co bude muset udělat. Na mysl mu opět vytanula Marisa. Bude muset znovu učinit to, co se mu tolik příčilo.

„Protože jsi nás zradil," zasyčel Ion a chtěl svého stvořitele zasáhnout, ale Gabriel byl dost silný na to, aby se ubránil.

Kopl jej kolenem do břicha a zasadil mu ránu pěstí do tváře. Razance úderu odmrštila Iona daleko dozadu. Dopadl na rozviklaný stůl, na němž zůstala baterka, která celou dobu svítila a vysílala do stěny světelný kotouč. Stařičký nábytek nevydržel a zbortil se pod vahou Ionova těla. Baterka zablikala a odkutálela se stranou, ale ještě se držela při životě.