Hrabě Drákula ve své době patřil k nejděsivějším stvořením obývající tajemnou Transylvánii. Čiré zlo lačnící po horké, lidské krvi. Ztělesnění samotného ďábla.
Svět byl ale této kruté stvůry zbaven. Zlo zmizelo v zapomenutých jeskyních Karpat a Drák...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
S Vivienne v patách si byl Gabriel vědom svých omezených možností. A to jej velmi štvalo. Ta žena byla výjimečná a on nemohl riskovat, že jej přistihne, jak se ve stínech pohybuje v okolí Míny. Musel se od ní držet dál a to jej sžíralo zevnitř.
Místo nikým nezpozorovaného sledování své vyvolené se tedy spokojil s obyčejnou procházkou po městě. Renfield, kterého po jeho posledním výlevu stále nemohl vystát, zůstal v jejich rezidenci, kde měl dávat pozor na Lucy. Ta se od plesu držela v ústraní, za což by měl být Gabriel správně rád. Jeho to ale znepokojovalo. To ticho se mu nelíbilo. Znělo jako to ticho před propuknutím bitevní vřavy, jaké dobře znával. Tušil, že se blíží něco velkého, něco, co mu nebude hrát do karet, ale on tomu bude muset zabránit, i kdyby jej to stálo odhalení.
S podobnými myšlenkami procházel ulicí, která se topila v ostrém, takřka bílém světle pouličních lamp. S lemem jeho zpola rozepnutého kabátu si pohrával chladný vítr, který se co chvíli prohnal ulicí. Lidé kolem zvesela rozprávěli, nahlíželi do výloh obchodů, v rušném shonu nakupovali vše potřebné k blížícím se svátkům. Vánoce již klepaly na dveře.
Gabriel to vše pozoroval s rozpolceností, jaká jej zachvacovala od doby, kdy znovu procitl. Jedna jeho část lidem záviděla jejich prosté radosti a nicotné strasti. Ta druhá lidským pokolením stále pohrdala, ale již neměla takovou převahu nad svým protějškem. Gabriel čím dál víc pociťoval silnější pocit sounáležitosti s lidmi. Sám býval člověkem a ty časy mu chyběly, ač si to často odmítal připustit. Teplo slunečních paprsků, vřelost lidského objetí, rytmicky tepající srdce. To vše znával a po všem tesknil. Toužil po všem, čeho si lidé nevážili, ale pro něj to znamenalo vše, jelikož nic z toho nemohl mít. Dokonce ani smrt, které se lidé báli. On naopak po této výsadě toužil. Nikdy jí však neměl dosáhnout.
Pojednou se kolem něj prohnaly dvě výskající děti. Zastavil a ohlédl se za nimi. Chlapec s dívkou si užívali prvních sněhových vloček, které se snášely z tmavého nebe. Sníh byl největším dárkem zejména pro děti. Již nyní pokrývala zemi tenká, bělostná vrstva prvních vloček, která se na silnici mísila se špínou pod koly projíždějících aut. Ani vzniklá břečka nemohla dětem zkazit tu upřímnou radost, která naplňovala jejich srdce štěstím.
Gabriel vzhlédl a pozoroval drobné padáčky roztodivných tvarů, které se leskly ve světle pouličního osvětlení. Za poslední týden sněžilo několikrát, ovšem nikdy to nestálo za to. Až nyní se zdálo, že sníh padající z rozestoupené nebeské báně ulpí na zemi a zdrží se zde po nějakou dobu. Teprve nyní se děti mohly začít radovat. Ne však Gabriel. Sledoval třpyt něžných vloček, vnímal jejich dotek na tváři, ale uvnitř cítil jen prázdnotu. Sám byl jako kus ledu. Chladný a prázdný. Vnímal horkost lidského těla, ale jeho srdce se nemělo již nikdy rozhořet.
Tíha okamžiku by jej možná dovedla do další temné uličky, kde by bezdůvodně ukončil život nevinné oběti, kdyby kromě své vlastní bezcennosti neucítil také něco jiného. Sklopil zrak a pohledem pátral mezi lidmi. A našel.
