Dracula

Kapitola LXIV.

Černý Lexus vyjel po pískové příjezdové cestě až na kruhové nádvoří, kde zastavil přímo pod pár schody, které vedly k dvoukřídlým hlavním dveřím. Z každé strany na zdi zářila do tmy jedna staře vyhlížející lucerna a osvětlovala prostranství před Carfaxským ústavem měkkým světlem.

„Myslíte, že je to dobrý nápad?" Renfield si s pochybami prohlížel zamřížovaná okna.

„Je bezpečnější mít ho pod dozorem. Začíná moc mluvit a to by se nám nemuselo vyplatit. Musíme ho dostat ven," odvětil Gabriel, ale ven se nedíval. Zíral na opěrku sedadla řidiče před sebou a snažil se vytěsnit zvuky vycházející zpoza hrubých zdí.

Nadšené výskání, tlumené skřeky, skřípění nábytku, mumlání pacientů. To vše k němu doléhalo i přesto, že seděl ve svém autě před budovou. Nebylo to místo, kde by chtěl pobývat, ale nebylo zbytí. Musel zachovat vlastní krytí a zároveň se dostat blíže k Míně. Kvůli ní byl ochoten přetrpět i návštěvu toho trýznivého útočiště všech zbloudilých duší.

„Bezpečnější by bylo zabít ho hned, jak přestal být užitečný," namítl suše Renfield, jemuž se od začátku nelíbilo, že Kevin zůstal naživu. Znal podobu svého pána a to se jim mohlo krutě vymstít.

„Bylo zřejmé, že skončí zde. Takhle ji mám stále pod dozorem," Gabriel na nic nečekal, dveře cvakly a on vystoupil. Díky Kevinovi mohl Mínu sledovat a budovat si dokonalou pozici pro její podmanění. Navíc si byl jistý, že se mu ten pomatenec ještě může hodit.

Renfield jej s těžkým povzdechem následoval. Byl docela zvědavý, jak se bude Gabrielův rozhovor vyvíjet, ale on měl jinou práci. Nebylo pochyb, že jeho zaměstnavatel narazí na Mínu, vybrali si příhodnou dobu, aby všechno působilo jako čistá náhoda. Ale Renfieldova práce byla jinde.

„Pane Morgensterne!" nadšený hlas Nicka Brentona, ředitele Carfaxského ústavu, prolomil ticho a Gabrielovi málem protrhl ušní bubínky.

„Řediteli Brentone," kývl na pozdrav a stiskl muži ruku, kterou k němu horlivý nadšenec ihned natáhl.

Vytáhlému muži kolem padesáti odhalil široký úsměv všechny vrásky ve tváři. Řídnoucí hnědé vlasy mu začínaly šedivět a lékařský plášť, který mu vlál kolem nohou, mu byl poněkud malý. V očích mu ale zářilo. Nebylo pochyb o tom, že je to další z řady nadšených zoufalců, kteří vítají plnou kapsu štědrého investora.

„Vítejte v Carfaxském ústavu," ředitel třásl Gabrielovi rukou moc dlouho.

„Toto je Renfield, můj asistent," představil svého společníka, když se mu podařilo vysmeknout ruku z ředitelova sevření.

„Vítejte," Brenton se div obřadně neuklonil, ale hned zamával rukama ke dveřím, „tudy, pánové, račte dál."

Oba muži na sebe mlčky pohlédli. Už měli plné zuby schůzek s podobnými imbecily, ale jinak to nešlo. Následovali ředitele do rozlehlé haly, kde se jejich kroky odrážely od stěn tak hlasitě, až je museli slyšet i na druhém břehu Temže.

„Clarisso," ředitel Brenton skoro řval, ale stále to mělo na svědomí jeho nadšení, „přijel pan Morgenstern, jak bylo v plánu."

Zpoza širokého recepčního stolu vykoukla asi třicetiletá žena, jejíž tvář ozařovalo světlo z monitoru. Upravila si brýle s oválnými obroučky a odfoukla si pramen kudrnatých vlasů z tváře. Když se jí to nepodařilo ani napotřetí, zastrčila si neposlušný pramen za ucho.