Dracula

Kapitola XLVIII.

Maringotka staré věštkyně se proměnila ve svatyni zasvěcenou bohu. Zchátralý prostor ozařovalo několik svíček, které byly ve svícnech rozmístěné po celém malém prostoru. Nad rozvrzanou postelí v zadním rohu po mnoha letech opět visel dřevěný kříž. Ze všech poliček, skříní a všeho, na co bylo možno zavěsit kožený řemínek, visely totemy roztodivných tvarů a velikostí. Ze dřeva vyřezávané i kovové. Potemnělý prostor jako by beze slov vyzýval k válce ve jménu Pána.

Stařena seděla u kulatého stolu vedle miniaturní kuchyňské linky, která pamatovala lepší časy. Před sebou měla vyloženy tarotové karty. Něco si potichu mumlala a kostnatými prsty otočila jednu z karet. Mlaskla a její příbytek se opět ponořil do ticha.

Za okny byl slyšet jen tlumený svist větru, který si pohrával s korunami stromů. Pro mnoho lidí znalých magie to nebyl jen šum listí. Byly to hlasy. Hlasy dávno mrtvých, kteří zvěstovali příchod něčeho zlého. Varování.

Stařena si přitáhla černý pléd těsněji k tělu. I ona slyšela ve větru hlasy svých milovaných, kteří byli zbaveni života. Moc dobře věděla, co jí chtějí říct. Čekala na jeho příchod už pár dní, od toho večera, co ji navštívily ty dvě dívky.

Jen co pomyslela na nevyhnutelné setkání, prudký poryv větru rozrazil staré okenice a karty vylétly do vzduchu. Zavířily v prostoru a snesly se k zemi. Několik nejbližších plamínků se zatřepotalo a uhaslo. Jen úzký proužek kouře se zavlnil ve vzduchu a po chvíli zmizel.

Náhlý rachot stařenu vyděsil. Vyskočila ze židle a pár kroky přešla k oknu. Zabouchla okenice, zapřela se o ně rukama a zhluboka si vydechla. Nervy měla napjaté k prasknutí a v každém okamžiku očekávala něco hrozivého.

„Zdravím tě, Tabitho," Gabrielův hlas přikoval stařenu na místě a zařezával se jí až do morku kostí.

Polila ji čirá hrůza. Doufala, že toho démona již nikdy nepotká. Tolik utrpení vnesl do jejího života. Vyrval jí ze srdce všechnu lásku, všechen cit a nechal ji ploužit se světem jako tělo bez duše. Opuštěné, nemilované.

„Nepřivítáš se se starým přítelem?" Gabriel rozevřel náruč, jako by snad chtěl stařenu přivinout na svou hruď.

Ta slova zřejmě v Tabithě rozdmýchala plamen nenávisti, který dávno uhasilo prožité utrpení. Prudce se otočila a zabodla se pohledem přímo do modrých očí svého nepřítele.

„Stvůro," plivla mu k nohám.

Gabriel jen s posměšným úšklebkem sklopil hlavu: „Také tě rád vidím."

„Co tady chceš?" stařena si založila ruce na hrudi a věnovala Gabrielovi výraz největšího opovržení.

„Ty moc dobře víš," tlumený hlas samotného pána temnot, který rozséval strach, Tabithu rozechvěl. Byla v ní jen malá dušička. Gabriel vzhlédl: „Jak je to dlouho? Padesát let?"

„A ty jsi nezestárl ani o den," Tabitha se pokoušela znít klidně, do jejího hlasu se vkrádal chlad, ale její srdce nelhalo.

Gabriel jej slyšel. Tlouklo mnohem rychleji, stačilo třeba jen udeřit pěstí do stolu a splašilo by se. Její zrychlený tep ji prozrazoval. Bála se. Cítil to z ní a užíval si to.

„Zato ty vypadáš příšerně," zhodnotil její ubohé vzezření a upravil si černé sako, jako by jej její přítomnost snad dělala ubožejším.

Odpovědí mu bylo jen posměšné odfrknutí. Tabitha od něj odvrátila hlavu a raději vyhlížela ven vedlejším oknem, které již dávno přišlo o okenice.