Dracula

Kapitola XVI.

Vzpomínka na Aryu zasáhla Gabriela zcela nepřipraveného. Jako v transu hleděl na telefon na stole, zatímco se v mysli vrátil o několik staletí zpět. Obraz v jeho hlavě byl tak jasný, jako by se to všechno stalo teprve včera. Pamatoval si jemnost její kůže, vůni jejích vlasů, blízkost jejího těla. Stačilo se jen natáhnout a mohl ji znovu mít.

Gabriel se ale velmi rychle probral a vrátil se zpět do přítomnosti. Vzteky zatnul ruce v pěst. Nemohl ji mít. Byla pryč, mrtvá a ztracená a on ji nemohl najít. Sžírala ho myšlenka na to, že ten největší poklad mu pořád unikal. Telefon před ním tiše čekal a dával tušit, že ani tentokrát nepochodil.

„Ano?" nakonec přeci jen zvedl sluchátko a chladným hlasem se ohlásil. Obrátil se čelem k oknu a zastrčil ruku do kapsy.

„Pane," z druhé strany se ozval hrubý mužský hlas. Ten vzápětí zanikl v chrchlavém kašli.

Gabriel vyčkával, až se Lars uklidní. Občas si říkával, že by snad měl jeho už tak dost bezcenný život zkrátit, aby mu ulevil. Ne že by to chtěl udělat z dobroty své prohnilé duše, ale jen proto, aby ho mohl nahradit někým, komu nebude vyřčení jedné věty trvat skoro stejně dlouho, jako je on sám na světě.

„Pane, dostali jsem se dovnitř," zahuhlal Lars, vedoucí Gabrielova nejnovějšího průzkumu.

Naprosto zbytečná věta, o kterou Gabriel vůbec nestál. Jeho zajímal pouze výsledek.

„Odpusťte si ty zbytečné řeči a přejděte rovnou k věci," zavrčel značně rozladěně. Neměl rád, když někdo plýtval jeho časem. Byť jej měl přebytek, oceňoval, když s ním lidé hovořili stručně, jasně a výstižně.

„Prorazit tu stěnu byla vážně práce, pane," Lars nedbal jeho pobídek a vedl si dál svou, „ono dostat se do tý hory byl celkem výkon. Pár kluků tady si už myslelo, že to prostě nepůjde."

Gabriela schvátila spalující touha po lidské krvi. Po Larsově krvi. Ten zabedněnec mohl být jedině rád, že byl v Rumunsku, jinak by si jej velmi rychle našel a rozsápal mu hrdlo.

Lars na druhé straně linky popotáhl a zjevně si utřel nos. „Byla to fakt práce, ale jsme uvnitř. Už jsme to i prohledali, proto vám taky volám," dál brblal slova, která jeho zaměstnavatele nezajímala. ale konečně se aspoň otřel o jádro věci.

„Tak už se konečně vymáčkněte!" ohradil se ostře Gabriel. Na konečný verdikt čekal jako na smilování, kterého se mu nemělo nikdy dostat. Teď měl tu pro něj tak zásadní informaci na dosah ruky, ale opět se mu vzdálila s přívalem dalšího kašle.

Jeho vztek narůstal. Pokud nepřijde dobrá zpráva, zbývala mu jediná možnost, jak se přeci jen trochu uklidnit. Jedna jeho část doufala ve slova, jako třeba našli jsme ji, máme ji, něco jsme objevili. Plamínek naděje se ale neměl nikdy rozhořet naplno. Gabriel až příliš dobře věděl, že se klidu nikdy nedočká. Ta zrůda si dala na svém díle záležet. Jen kvůli němu už neměl nikdy najít svou jedinou lásku a dát jí věčný klid.

„Tak?" pobídl Gabriel Larse, když se konečně uklidnil. Ze sluchátka se ozývalo jen sípavé dýchání.

„Nic tam nebylo, pane," slova bodající jako dřevěný kůl v srdci zazněla nahlas.

Gabriel sevřel sluchátko pevněji. Napřímil se, jako by mu někdo strčil za sako pravítko. Zhluboka se nadechl, ve tváři mu škubalo zlostí.

Lars dobře věděl, že jeho zaměstnavatel právě soptí vzteky. Byl vedoucím čtyř předešlých vykopávek, které měly jediný cíl. Nechápal, proč na tom Gabriel tak lpí. Dostával ale skvělý plat, takže mu manýry nějakého zbohatlíka byly upřímně jedno.

„Pane, já vím, že se takhle honíte za přízrakem už pár let, ale víte co? I kdybyste našel to správný místo, nic už tam nebude," z dobroty svého srdce se pokoušel odradit Gabriela od dalších vykopávek. V archeologii patřil k nejpovolanějším, leč jinak to byl prosťáček. „Dyť ty kosti už se beztak dávno rozpadly, věřte mi, v tom já se vyznám. Všechno bude pryč, čas všechno pohltí," rozvinul svůj názor, „ve všem se trefíte, pane. Kde určíte, tam vždycky najdeme. Ale tohle ne, pane, kdepak. Tady už asi ani bůh nic nezmůže."

Kdyby jen tušil, kdo ve skutečnosti Gabriel je, taková slova by si jistě odpustil. Čas nedokáže pohltit vše. Jeho ne. Po staletí kráčí mezi prostými lidmi, vzdoruje času, který jej není schopen strávit. A bůh? Nic takového pro Gabriela neexistovalo. Poznal, že na světě dlí jen zlo. Nikdo tam nahoře svět neochraňuje. Lidé v tom jsou sami. Pouze chtivé prsty temnoty mohou získávat lidské duše.

„Nechte si ty své řeči," odvětil Gabriel s klidem, přesto byl jeho ledový tón takřka schopen zmrazit své okolí, „cením si vaší práce, ale strategii přenechte mně. Vyčkejte na další instrukce. Prozatím využijte svůj čas moudře." Aniž by čekal, zda má Lars ještě něco na srdci, zavěsil.

Pracovnou se rozhostilo ticho. Gabriel stál u svého stolu, propaloval telefon nenávistným pohledem a jeho vztek se stupňoval.

Ovládal se až příliš dlouho. Během vteřiny se v něm všechno vzbouřilo. Zachytil se hrany stolu a se vzteklým řevem jej celý převrátil. Papíry vylétly ze svých složek a vytvořily na podlaze bílou deku. Tříštivý zvuk sklenky se nesl místností a střepy se rozlétly do všech stran. Následovalo mohutné zadunění, jak se celý stůl převrátil na stranu a dopadl na zem.

Gabriel stál nad tou spouští a zprudka oddechoval. Nenáviděl celý svět a nenáviděl zejména jeho. To on mu ji vzal. Přesto však ještě více nenáviděl sám sebe. Po celá staletí toužil jen po několika věcech: lidské krvi, pomstě a nalezení Aryi.

Byla mrtvá, to moc dobře věděl. Držel ji v náruči, když z ní vyprchával život. Cítil, jak se jí hrudník pomalu přestává zdvíhat. Cítil, jak její tělo chladne a oči pohasínají. Viděl poslední záblesk v jejích očích, poslední vzplanutí, které patřilo jemu. Pak byla navždy pryč.

Nepopsatelná bolest se mu zaryla do každého kousku jeho těla, zejména pak do srdce. Tu bolest si nesl po celou dobu své existence. Než skončil i jeho lidský život, on mu ji vyrval z náručí a vzal mu ji. Její tělo ukryl a odepřel Gabrielovi možnost naposledy se rozloučit a pochovat ji, aby mohla navěky spočinout v pokoji.

Lars měl pravdu. Honil se za přízrakem. Zkoušel hledat na různých místech, kde by její ostatky mohly zůstat po staletí ukryté, leč vždy byla všechna snaha marná. Nedokázal ji najít a dát jí věčný klid. Jak snadné by bylo vkročit na slunce a připojit se ke své milované Aryi v temné nicotě. Tím by ji ale zradil, ponechal napospas jejímu vrahovi a zároveň by se vzdal. A on se nikdy nevzdával.

Rozhodl se, že zatímco se ji bude snažit najít, pomstí se. Nejen tomu, kdo mu Aryu vzal, ale také lidstvu. To prohnilé pokolení bylo důvodem, proč se z něj stal noční lovec. Všechno to začalo u jedné ublížené duše, která mu chtěla dát za vyučenou. Jako první se pomstil na ní a náležitě si to vychutnal.

Gabriel na nic nečekal a rázným krokem se vyřítil ze své pracovny. Dnešní noc mu zasadila příliš mnoho ran a on odmítal jen nečinně sedět a čekat, až se nachýlí ten správný čas. Seběhl schody do haly, rozrazil hlavní dveře a ponořil se do noci.

Nastal čas blíže seznámit Londýn s hadem, kterého si hřál na prsou.