Dracula

Kapitola XXXIII.

Hospoda na nábřeží Temže skýtala bezpečné útočiště pro dvě zbloudilé duše, které sžíralo tolik trápení, že by to samy nedokázaly vypovědět. Inteligentní mladý lékař bojoval se sebou samým ve snaze vyvážit misky vah v dokonalé rovnováze. Na jedné misce seděla práce, na druhé Mína. Každou chvíli převažovalo něco jiného, leč častěji se o slovo hlásila práce. Nadějný mladý policista sváděl trochu jiný vnitřní boj. Jeho váha nemohla nastolit rovnováhu nikdy, neboť se nikdy nedokázal vyznat ze svých citů. I tak ale pro něj byla pomyslně výše Lucy, než práce. Nedávalo to logiku ani jemu samému, natož pal jeho okolí.

„Vypadáš hrozně," přivítal Arthur svého kamaráda, když se zjevil u stolu a stahoval si z ramen kabát.

„Nejsi na tom o nic líp," ohradil se proti němu Jonathan a donutil koutky rtů, aby se zdvihly do mdlého úsměvu.

„Sedej," kývl Arthur k židli před sebou.

Přesouval po stole svou zpola vypitou sklenici vody. Ač by se v hospodě mělo pít něco ostřejšího, Arthur kategoricky odmítal. Potřeboval mít čistou hlavu, i když tomu zapeklitému případu tří mrtvých nestačil ani ten nestřízlivější mozek v Londýně.

Současně s Jonathanovým žuchnutím na židli se z přední části u baru ozvalo nadšené jásání, následované cinkotem sklenic. Kolem to začínalo žít. Židle a lavice se zběsile odsouvaly, sklenice do sebe narážely, dosedaly na stůl, místy se odněkud ozývalo krkání a škytání. Skrze zamlžená okna nebylo skoro vidět. V podniku panovala veselá nálada a hostů pomalu přibývalo. Rozhovor dvou mužů v zadní části pod oknem aspoň zanikal ve všedních klevetech.

„Tak jak ti šlape práce?" Arthurovým hlasem se nesla jízlivá ironie. Kdekoho by to urazilo, ne však Jonathana. Až příliš dobře svého kamaráda znal.

„Tebe ten případ vážně děsně žere," místo odpovědi zaútočil taky, hezky zpříma, avšak dobrácky. Věděl, že Arthur je pouze vynervovaný z toho, co se děje.

„Ani nevíš jak," zamručel policista a po tváři mu přeběhl kyselý škleb. Zíral do své sklenky, jako kdyby tam snad měl najít rozhřešení. Hranatá čelist se mu hýbala ze strany na stranu, jak skřípal zuby.

„Nejsem zubař, kdyby co," upozornil jej Jonathan věcně. Všímavý doktor se v něm nezapřel, ale stěží by kamarádovi dokázal spravit zuby. Na to už jeho kvalifikace nestačila.

„Raději mi řekni, kdo tak hezky vyspravil naše oběti," Arthur okamžitě obrátil přítelovu poznámku proti němu, přičemž se při slově vyspravil tvářil skoro jako šílený klaun s doširoka vykulenýma očima.

„Nějaký maniak," odpověděl Jonathan upřímně. Zkřížil ruce a opřel si je o stůl. Měl sto chutí pložit si na ně čelo a spát, nechat svět kolem plynout, stejně tak nějaké šílené masové vrahy nebo co se to teď vlastně prohánělo v ulicích.

„Tos to moc nezúžil," zamručel Arthur a podepřel si bradu rukou.

Zírali na sebe skoro jako dva nesvéprávní jedinci. Občas si tak připadali. Práce se jim kupila, starosti přerůstaly přes hlavu a aby toho přeci jen nebylo málo, přidal se k tomu nějaký cvok, který netroškaří a pro jistotu zabije tři lidi během jedné noci takovým způsobem, že nad tím zůstává rozum stát.

„Určitě to bude nějaký osamělý zoufalec," nadhodil Arthur, „je sám, nikoho nemá, nikdo ho nemá rád, nikdo se o něj nezajímá, tak si zajišťuje pozornost skrz takové zrůdnosti." Zdálo se mu to jako adekvátní motiv.

„Tak to bys měl potom začít takhle vraždit i ty," zahuhlal Jonathan, jen co si zívl.

„Cože?" Arthur se napřímil a nechápavě naklonil hlavu na stranu. Jako každému slepě zamilovanému, ani jemu to nedocházelo.