Dracula

Kapitola CIII.

Naimina přítomnost v pracovně nemohla Gabrielovi ujít. Lidský pach jej dráždil v nose na každém místě, kterého se její ruka dotkla. Seděl za stolem ve své židli a v rukou převracel pečetní prsten, ze kterého cítil specifickou vůni její kůže. Prodchnuta odérem levandule nemohla patřit nikomu jinému.

Nepochyboval o tom, že jakmile odejde, jeho nepřítomnost bude dostatečným lákadlem k tomu, aby se Naima vydala pátrat po čemkoliv, co by jí mohlo pomoci. Zajímalo jej, kam až se ta žena dostane. Byla chytrá, to si uvědomoval už od počátku. Její zápal obdivoval, ale až nyní mu docházelo, že jej donutila zaváhat. Neovládl se, reagoval přesně tak, jak chtěla ona. A to jej stálo odhalení. Kdyby jej svými slovy nenalomila a on ji místo další společné noci rovnou vyhodil, vyhnul by se nepříjemnostem. Zprvu si myslel, že k němu přišla z čisté zoufalosti, protože toužila po pozornosti. Ač tomu tak bylo, on prohrál. Zlákala jej a on se chytil.

Cvaknutí kliky by Gabriela normálně přimělo zvednout zrak, ale on si dále prohlížel svůj prsten, aniž by příchozímu věnoval pozornost.

Renfield rychlým krokem došel až ke stolu.

„Ten dotěrný detektiv se pořád ujišťuje, jestli už vážně nepotřebujete jeho pomoc," spravil jej o nejnovějších zprávách.

„Jasně jsem mu řekl, že jeho služby již nebudu potřebovat," odvětil Gabriel značně znuděně, zrak však nezvedl.

„Patrně se mu to nezdá," s patolízalským detektivem bylo těžké podřízení a Renfielda už to obtěžovalo. Alespoň třikrát musel opakovat, že v případu ztracených dělníků došlo k omylu a vše je v pořádku.

„Zdá nebo nezdá, řekl jsem, aby od toho dal ruce pryč," zavrčel Gabriel.

Renfield to věděl a nepotřeboval, aby mu to jeho zaměstnavatel opakoval, ale Brown měl zjevně jiné plány. Pro více peněz by udělal snad cokoliv, zejména by se rád vytáhl před štědrým investorem.

Beze slov pokývl hlavou, obrátil se na patě a chtěl se vytratit, ale Gabriel jej nakonec zastavil.

„Ona to ví," zamručel sotva slyšitelně.

Renfield se zarazil v půli kroku. Tušil, co Gabriel myslí, ale ve skrytu duše doufal, že jde o něco jiného. Sám věděl, jak je ta naděje bláhová.

„Kdo ví co?" pomalu se obrátil a setrval pohledem na stále sedícím Gabrielovi, jehož jediným středem zájmu byl stále pečetní prsten.

„Ví, kdo jsem," ještě moment hypnotizoval zlatý šperk ve své ruce, načež vzhlédl k Renfieldovi, „zjistila to. Její šok nám poskytne možná pár hodin času, ale brzy se to dozví i ostatní."

„Tomu by se mělo zabránit," Renfield se zhluboka nadechl, napřímil se a urovnal si sako. Z téhle šlamastyky vedla jen jediná cesta ven a po ní se on sám vydat nemohl. Gabriel však ano.

„Zjevně," přikývl, víc však nereagoval.

„Říkal jste, že ji sem dostal Godalming. Jestli mu to řekne, všechno padne," Renfield zněl skutečně naléhavě. Zneklidnilo jej to mnohem více, než jeho zaměstnavatele.

„Vskutku?" Gabriel vyhodil prsten do výše a ten mu vzápětí ztěžka dopadl zpět do dlaně.

Renfield se překvapivě zasmál. Založil si ruce v bok a se smíchem zíral do země. Až po chvíli zvedl hlavu.

„Víte, co to znamená, že ano?" opět se vydával na tenký led, ale celá tahle situace mu vůbec nehrála do karet, „jestli se o vás dozví pravdu, nepřijdete jen o výhodnou pozici a vliv. Přijdete i o Mínu."