Dracula

Kapitola CXVI.

Když za Jonathanem hlasitě zabouchly dveře, ve všech mužích by se krve nedořezal. Arthur se se zlostným výrazem obrátil na svého kamaráda, který jen v omluvném gestu pokrčil rameny. Snažil se tomu zabránit, ale když se do těžkých dveří opřel vítr, už nebyl s to je zastavit. Jestli o nich doteď Gabriel třeba nevěděl, nyní si už jejich přítomností musel být jistý, to jim bylo více než jasné.

Jak Arthur řekl, rozdělili se.

To ponuré místo jim hned při prvním kroku vehnalo zoufalství snad rovnou do krve. Zbylý nábytek, který zde našel své vlastní pohřebiště, trouchnivěl každý na svém místě. Rozpadlé židle, děravé záclony v oknech, popraskaná omítka. Všude pusto a prázdno. Z horních pater se ozývala kvílivá meluzína. Nejspíše se na některém místě propadla střecha. Po zaprášené podlaze se povalovalo uschlé listí, smetí a prach, se kterým si pohrával vítr, jež zde pronikal skrze vybitá okna.

Muži se vybavili baterkami, které si přinesli z domu Arthurovy rodiny. Kužely světla osvětlovaly vždy jen část prostoru a jejich majitelé měli co chvíli pocit, že ze stínů kolem v následujícím okamžiku vyskočí něco nepřirozeného. Něco, co by je chtělo bezpochyby zabít.

Jonathan se snažil nemyslet na to, že někde v tom domě patrně umírá žena, kterou miloval. Neustále si opakoval, že musí mít čistou hlavu, nesmí se rozptylovat, jinak by mohl prohrát. Každá jeho chyba mohla stát Mínu život. Něco takového odmítal. Tohle byla jeho šance, jak všechno napravit. Dosud se choval jako pitomec, nevážil si toho, co měl. V cestě za jeho lepším já stál Gabriel. Věděl, že ze všeho nejvíce by jej chtěl zabít Arthur, ale Jonathan cítil, že to musí udělat on sám. Ač Arthurovy pohnutky chápal, Lucy byla již dávno mrtvá. Jestli však sám nezabije toho, kdo se právě snažil vysát život z jeho přítelkyně, nebude mít klid. Musela to být jeho ruka, která rozetne srdce toho netvora ve dví.

„Nahoru, chlapče," zničehonic se kolem Jonathana prohnal neznámý, šepotavý hlas, který jej vyděsil.

Zprudka se otočil a namířil baterku proti sobě. U stěny však stála jen stará truhla, která nevypadala jako něco, co by k němu mohlo promlouvat. Jonathan sevřel pevněji svůj malý kolík, který drtil ve druhé ruce a tiskl si jej k hrudi.

„Musíš nahoru," onen hlas se kolem něj prohnal znovu spolu se závanem ledového vzduchu, který se do něj opřel.

Jonathan se otáčel kolem dokola a pátral po jeho majiteli. Kromě potkana, který se skryl před světlem baterky, však nikoho jiného nespatřil. Pokoj, který mohl sloužit jako salonek, zůstával opuštěný a prázdný. Jedinou lidskou duší, která zde dlela, byl Jonathan.

„Jak jinak tě mám přesvědčit, aby ses vydal nahoru? Tam je to, co hledáš," znuděný, možná lehce podrážděný hlas, se tentokrát ozval zcela jasně a zřetelně.

Mladý lékař sebou trhl a namířil baterku směrem, odkud hlas přicházel. Úlekem v něm hrklo a on zavrávoral několik kroků nazpět, když světlo ozářilo děsivou tvář, které vévodil zahnutý orlí nos a takřka černé oči připomínající jámu do věčné propasti smrti.

„Co jsi zač?" Jonathanovi se chvěl hlas, sotva dokázal promluvit.

„Řekněme, že pro tuto chvíli jsem někdo, kdo ti může pomoci," muž si zastínil tvář rukou a přivřel oči, ostré světlo jej dráždilo, „mohl bys sklonit tu věc? Nerad bych tě zabil dříve, než se postavíš svému sokovi."

Jeho slova Jonathana vyděsila, zároveň ale zaujala. Chtěl protestovat, jenže jakmile se ten člověk zmínil o Gabrielovi, naprázdno sklapl ústa a sklopil ruku s baterkou k zemi.