Dracula

Kapitola LXXI.

Přízemí Gabrielovy rezidence již pomalu začínalo nabírat obrysů, jaké si Anne Smithová pro vánoční večírek představovala. Přesto však všude postávaly opřené štafle, stoly se prohýbaly pod barevnými ozdobami, plány a návrhy, až Renfield pochyboval, že v tom ta žena vůbec může mít přehled. To jej v tuto chvíli ale nezajímalo.

Stál mezi dvoukřídlými dveřmi do obýváku, prostorné místnosti, která měla sloužit jako hlavní dějiště celé akce. Zabíral polovinu jednoho křídla, takže se do něj vcházelo ze tří různých dveří. Renfield stál mezi těmi prostředními a se založenýma rukama pozoroval dění pod zdobným lustrem.

Lucy se pomalu točila dokola s hlavou zakloněnou a užívala si své nové bytí. Líbilo se jí, co všechno vnímala. Cítila se jako znovuzrozená, jako kdyby se zrodila jen pro to, co ji čekalo po smrti. V jedné ruce držela dolní lem svých rudých šatů a široce se usmívala.

Renfield se, jak pro něj již bylo typické, mračil. Možná ještě více, než kdy dřív. Na tuhle chvíli se netěšil a nic na tom nezměnil ani pohled na vražedně krásnou dívku, která by mu nejraději rozsápala hrdlo.

„Renfielde," Gabrielův hlas se ozýval z haly. Pán domu se konečně vrátil ze své neplánované vycházky, za kterou Renfield viděl buď sledování Míny, nebo další milostné chvilky s Anne.

„Pane," odtušil, aniž by se po něm ohlédl a jen vyčkával, až se Gabriel zjeví vedle něj.

„Tak už dorazila," Gabriel stanul vedle svého asistenta a se zalíbením pozoroval rudý přízrak uprostřed místnosti.

„Říkal jsem to," poplácal Renfielda zprudka po ramenou a v očích mu plálo vzrušení, „je nádherná."

„Jen když se umí ovládat," zamručel v odpověď snědý muž, který nadšení svého zaměstnavatele nesdílel, „když ji ten profesor přivedl, málem nás zabila oba. Neřekl jste mi, že toho člověka znáte. Zase."

„Kdo neví vše, také vše neprozradí," odbyl jej Gabriel a zrakem se nedokázal odpoutat od dívky.

Ztratila tu vůni, která v něm vzbuzovala tak velký chtíč. Už nebyla člověk, přišla o to, co ji činilo přitažlivou. Mína byla nádherná, byla také člověk, ale to, co jej k ní tak táhlo, byla její duše. Lucy pro něj představovala jen marnivé rozptýlení, které si mělo jednoho dne jít vlastní cestou, podobně, jako tomu bylo u Marisy.

Lucy se se smíchem zatočila, sukně šatů jí vířila kolem nohou a měnila se v nachovou šmouhu, jako krev stékající v rudou stružku. Když se zastavila, pohledem se setkala s tím Gabrielovým.

„Nechal jsi mě čekat," zazubila se na něj, ale ostré tesáky se neukázaly.

Gabriel věnoval Renfieldovi úsměv plný očekávání a vydal se ke své nové družce.

„Omluva je na místě," zastavil na krok od ní, mírně se uklonil a tak, jako vždy, i nyní si přitáhl její ruku ke rtům a políbil hřbet.

Jak se ukázalo, Lucy punc vytříbenosti postrádala. Skoro jako opilá se Gabrielovi pověsila na paži a bez přestání se chichotala. Gabriel se tím zatím nenechával vyvést z míry.

„Musíš si zvyknout," odhrnul jí pramen vlasů z tváře a konečky prstů jí přejel po bledých tvářích.

„Mám žízeň," škubla mu s rukou, „ti tví mazlíci mě akorát týrali." Vrhla uražený škleb proti Renfieldovi.

Ten na oplátku převrátil oči v sloup. Dosud mu ta dívka nezadala ani jeden důvod, proč by ji měl mít rád. Po proměně byla, jak správně předpokládal, mnohem nesnesitelnější. Nečekal, že s ní kdy bude vycházet.