Dracula

Kapitola LXXXIII.

Druhého dne po vánočním plese zavládlo v Carfaxu hotové pozdvižení. Po všech hrůzných událostech se dění ve městě trochu upokojilo, ale zdálo se, že nikomu nebyl dán dlouhý odpočinek. To tajemné soukolí, jehož byli všichni součástí, se opět rozpohybovalo.

„Kde je?" detektiv Brown se řítil ke dveřím kanceláře doktora Wolfa, v nichž postávala Mína. Arthur se držel v jeho těsném závěsu.

Dívka jen bezmocně kmitla rameny a přála si, aby splynula s rámem dveří. Dosud nezažila, že by z Carfaxu někdo uprchl, byť i o takových případech už něco slyšela. Tentokrát se to ale týkalo přímo jí.

„Kde je pan Fields nikdo neví a doktor Wolf je už dva dny ve Walesu, kam jej odvolali kvůli jednomu soukromému případu," vychrlila ze sebe odpověď, když se detektiv přiřítil až k ní. Arthur jej stačil jen tak tak zastavit, aby do ní nevrazil.

„Kde má ten blázen pokoj?" Brown smetl Arthurovu ruku ze své paže a oprášil si rukáv saka. Těkal očima z jednoho na druhého, jako kdyby byli oba v nějakém paktu a něco mu tajili. Nebyl daleko od pravdy.

„Druhé patro, dveře na konci chodby vlevo," Mína ukázala prstem ke stropu a Brown pohyb její ruky následoval pohledem.

Beze slov se vydal ke schodišti. Celý div nezrudl vzteky. V žádném případu se nepohnuli dál a teď jim ještě z ústavu uteče nějaký cvok, který je s největší pravděpodobností zodpovědný za smrt Jane Whitmore. Sám doslova šílel vzteky, jak mu nic nevycházelo.

Arthur se pokusil vykouzlit úsměv, kterým by Mínu povzbudil, ale chtě nechtě musel Browna následovat. Samotnému mu to všechno připadalo podivné a rozhodně si nemyslel, že by Kevinovo zmizení byla pouhá náhoda.

Mína se vypravila za nimi. Nemohla je nechat bez dozoru jen tak pobíhat po budově, zvláště pak ne Browna, který byl schopen vyslýchat každého, kdo by něco mohl vědět. I kdyby to byl nesvéprávný pacient. Nejraději by jej ale vykázala ven. Označení blázen nesnášela a bylo jedno, jestli tak o pacientech mluvil úředník, vědec nebo snad samotná královna. Proti Brownovi se však stavět nemohla. Odmítala se nechat zadržet kvůli maření vyšetřování.

„Tady?" detektiv se ohlédl po mladé stážistce, když vyběhl schody a zamířil rovnou ke Kevinovu pokoji.

Mína mlčky přikývla. Jakmile ale Brown zmizel ve dveřích, stáhla Arthura za rukáv stranou.

„Potkala jsem Lucy," zašeptala a těkala očima z Arthura ke dveřím, kdyby je detektiv náhodou postrádal.

Arthur se už už chtěl zeptat, co se děje, ale její slova jej přikovala na místě. Jako v transu hleděl na svou kamarádku a v hlavě si přehrával všechny možné scénáře, co se mohlo stát.

„Kdy a kde?" odměřeným tónem hlasu se začal pídit po detailech.

Mína znovu pohledem zkontrolovala pootevřené dveře pokoje, za kterými to chrastilo Brownovým pátráním: „Včera na tom plese. Myslela jsem, že mě...já vím, že to zní šíleně, Arthure, ale ona je vážně...no, profesor nám nelhal."

„Stal se z ní upír," Arthur za ni vyslovil to slovo, které oproti němu jeho kamarádce pořád nešlo přes rty.

Mína jej chytila za paži. „Je mi to moc líto," jestli měl tohle někdo špatně snášet, byl to rozhodně Arthur. Mrzelo ji, jak trpěl, aniž by si to přiznával.

Ten jen sklopil pohled k zemi a s hraným úsměvem stiskl její ruku: „To je dobrý. Nikdy nebyla moje."

„Ale záleželo ti na ní," mohl lhát komukoliv, ale Mínu neobalamutil. Skrýval před ní bolest v očích, jakou vídávala i u Gabriela.