Dracula

Kapitola LXXXI.

Ač Mína tušila, kde se v její kamarádce vzala taková prudkost a síla, stále si tu myšlenku odmítala připustit. Dokázala přemýšlet jen nad tím, jak jen se mohla Lucy jen tak zčistajasna objevit na plese a zpoza rohu ji takhle přepadnout.

„Lucy, přestaň!" škubla rukou a vysmekla se z jejího ocelového sevření, „co to děláš?"

„Mohla bych se ptát na totéž," Lucy poodešla ještě několik kroků dopředu, než se zastavila a obrátila se na Mínu. Založila si ruce na hrudi a měřila si dívku pohledem.

Šumění hlasů dávno odeznělo a dívky se ponořily do tmy. Mína si v duchu nadávala, proč se zprvu nechala ovládnout směsicí strachu a zvědavosti a nevzepřela se, když ji Lucy vytáhla do chladného večera. Veškeré veselí se odehrávalo v přední části domu. Skrze zatemněná okna v zadní části nemohl dívky za domem nikdo spatřit.

„Jak prosím?" Mína s pootevřenými ústy hleděla na svou kamarádku, která se do ní tak nevybíravě pouštěla.

„Aby bylo jasno, Gabriel je můj," Lucy pohodila hlavou a její medově zlaté vlasy se zaleskly v měkkém světle stříbrného srpku, který vykoukl mezi mraky.

Normálně by se Mína možná rozesmála nad její majetnickou povahou, se kterou si mnohokrát užila své, ale tentokrát byla naprosto vyvedená z míry. Nedocházelo jí, co se za jejími slovy skrývá a kam tím směřuje, ale zřetelně vnímala zlobu v jejím hlase.

„O čem to tady mluvíš?" její nevinná otázka Lucy rozlítila.

„Nedělej, že nevíš," odsekla vztekle, „viděla jsem vás. Lepila ses na něj, až by tě z něj pomalu museli sundávat."

„To není pravda!" vyhrkla Mína, překvapená, kde se v ní ta prudkost vzala. Děkovala pozdnímu večeru za to, že skryl ruměnec v její tváři.

Představa, že někdo viděl, jak silně ji to ke Gabrielovi táhne, ji mučila. Zcela jistě je musel vidět celý sál, tančili všem na očích, ale doufala, že jejich vzájemná náklonnost každému připadala jen jako pouhé splynutí při tanci. Lucy však viděla více. Znamenalo to, že i ostatní si toho všimli?

Lucy převrátila oči v sloup. Došla až k Míně a šťouchla ji prstem do ramene: „Dávej si pozor, Míno. Jsi naivní husička, která se nechá oblbnout svou fantazií. Jestli si myslíš, že to na parketu něco znamenalo, jsi na omylu. On o tebe nestojí. Měla by ses s tím smířit a vrátit se zpět k tomu svému workoholickému doktůrkovi."

Mína bývala vždycky klidná dívka, ale tohle ji dopálilo. „Nebudu dělat to, co mi řekneš. Už ne," založila si ruce na hrudi a vzdorně vystrčila bradu. Dosud se Lucy na odpor nepostavila, tedy nikdy ne kvůli nějakému muži. Nechávala ji si hrát, ale tentokrát už to hra nebyla.

Vysoká blondýnka se nad drobnou zrzkou tyčila a stačilo málo, aby odhalila svou pravou tvář. „Drž se od něj dál, jinak to špatně skončí," v očích se jí zračilo tolik nenávisti, až Mína o krok ustoupila.

„Co je to s tebou?" natáhla se po Lucyině paži, ale jen se jí dotkla, Lucy ucukla.

„Nesahej na mě," s odporem si mnula místo, kde ucítila dotek lidského těla.

Mína zůstala zaraženě civět na místo, které si Lucy třela. Na prstech stále vnímala ten ledový chlad. Sama si uvědomila, jaká je jí zima, když se do ní opřel mírný poryv větru. Bílé šaty s krajkou jí neposkytovaly dostatečnou ochranu. Zkusmo si ale sáhla na své předloktí. I její kůže studila, ale s Lucyinou se to nedalo srovnávat.

Zadívala se své kamarádce do očí. „Lucy, řekni mi, co se děje. Pomůžu ti," vrhla se ke kamarádce, snad věřila, že by jedno obětí mohlo znovu rozpumpovat její srdce.