Dracula

Kapitola CII.

Mínu obklopovalo ticho a samota. Seděla na pohovce v malém obýváku u sebe doma, v ruce držela vánoční baňku a krabice s ozdobami jí ležela u nohou. Zády se zabořila do měkké opěrky a bez jakéhokoliv výrazu jen apaticky sledovala předmět ve své ruce. Baňka posetá červenými třpytkami od sebe odrážela mdlé světlo stolní lampičky, která jako jediná v bytě svítila.

Vánoční nálada se Míně obloukem vyhýbala. Po tom všem se jí nechtělo předstírat radost, když žádnou necítila. Svátky klidu a míru byly poznamenány krví a ztrátou blízkého člověka. Několik posledních dní nenaplnil onen pověstný klid a mír, ale zloba a smrt. Dívka se nedokázala tvářit, jako kdyby se to nestalo. Byla to pravda a ona ji pocítila na vlastní kůži. Stále si až příliš živě pamatovala ostré, ledové jehlice jezera, které se jí zabodly do těla. Vzdalující se hladina, vzdalující se možnost znovu se zhluboka nadechnout.

Mína pozvedla baňku do výše očí. Rudá koule připomínala krví zbarvené oči její kamarádky, která se ji pokusila zabít. A málem jí to vyšlo. Nestalo se tak jen díky jednomu člověku. S pocitem bázně, který prostupovala zvláštní náklonnost, se Míniny myšlenky stočily ke Gabrielovi.

Mohl si říkat, co chtěl. Byl tam, ona jej viděla. Jen díky němu se dostala ven z vody a mohla se zase svobodně nadechnout. Znamenala jeho přítomnost také něco víc? Sotva se probrala, vnímala praskot plamenů a pisklavý jekot. Hlas, který patřil umírající kamarádce. Gabriel jí zachránil život. Udělal to té noci jednou či snad dvakrát? Vytáhl ji na břeh, to byla jedna věc, ale zbavil jí taky krve chtivé upírky? Ta představa byla stejně šílená, jako možná. A mohla znamenat něco víc.

Bušení na dveře, které naplnilo ztichlý byt, vytrhlo Mínu z úvah, až málem upustila malou baňku na zem. Položila ji na stůl a s pohledem upřeným směrem ke dveřím nakrčila obočí. Podle hodin už večer přecházel v noc. Jonathan měl klíče. Kdo jiný by se v tuhle dobu dobýval k nim domů?

Silné bušení se ozvalo znovu. Mína se toporně zvedla a vydala se ke dveřím. Přepadl ji nepříjemný pocit, že jestli je otevře, objeví se za nimi Lucy, připravená dokončit, co začala. Mína stála na dva kroky ode dveří a jen se na ně dívala. Za nimi panoval klid a ticho. Chvíle do dalšího zabušení se zdála být věčností.

Mína se zhluboka nadechla a se vzdorným výrazem zprudka otevřela. Brada jí však okamžitě překvapením padla.

„Pane Morgensterne," vydechla, zírajíc na muže opřeného jednou rukou o rám dveří.

Gabriel stál na místě se sklopenou hlavou, neschopný se na Mínu podívat.

„Odpusťte, že jsem sem tak vpadl v tak pozdní hodinu. Ale musím s vámi mluvit, slečno," jeho zlomený hlas dívku záhy přesvědčil. Beze slov odstoupila, aby mohl projít.

Aniž by k ní Gabriel vzhlédl, prošel kolem ní dovnitř. S rukama v kapsách došel až do obýváku a pohledem spočinul na té jediné osamocené baňce na stole.

„O čem chcete mluvit?" Mína zastavila několik kroků za ním a založila si ruce na hrudi. S hlavou nakloněnou se pokoušela nahlédnout mu do tváře nebo jej alespoň přimět, aby se na ni podíval.

„Věříte na minulý život, slečno?" z Gabrielova hlasu bylo patrné, jak moc je nervózní.

Poněkud podivná otázka Mínu zaskočila. Olízla si rty a přemítala, co odpovědět. Uvědomila si ale, že před ním nemusí nic předstírat, nemusí si nic vymýšlet. V jeho přítomnosti byla upřímnost zcela přirozená. Věděla, že jí porozumí.

„Svým způsobem ano," odpověděla.

„Co tím myslíte?" Gabriel ostře zaútočil a ohlédl se po ní, avšak stále se na ni nedíval.