Dracula

Kapitola LVIII.

-Vesnice na úpatí hor, Transylvánie, závěr roku 1476-

Nad horami stále vládlo nepříznivé počasí, které mezi skaliska nepouštělo obyčejné smrtelníky. Všudypřítomný chlad, temná mračna a ostré poryvy větru by každého pocestného zahubily. Sníh halil přírodu do bělostného závoje, který zabíjel, stejně jako působil potěšení. Přesto se však mezi skalními výčnělky pohybovala bytost, které nic z toho nevadilo.

Vlad velmi brzy poté, co zahájil svůj sestup z hor, poznal, že život, jaký znával, nadobro skončil. Rány po spáleninách od slunce se nehojily, stále nepříjemně bolely, ale život mu nevzaly. Byť měl hrdlo vyprahlé a toužil po doušku vody, kol kolem nenašel žádný potůček, žádné korýtko, ze kterého by se mohl napít. Již brzy však měl palčivou žízeň uhasit.

Sestup z hor nebyl vůbec snadný. Mohl cestovat pouze v noci, kdy na nebi zaujala stráž stříbřitá luna. Jeho společníky se stali noční tvorové, kteří se vydávali na lov. Jakmile ucítili možnou kořist, neváhali. Než však stačili zaútočit, poznali, že tvor, který se mezi nimi pohybuje, nebude jejich potravou. Byl jedním z nich. Nočním lovcem, predátorem.

Mnoho dní trvalo, než se Vlad dostal k úpatí hor. Zapírat se o čnějící skály bylo bolestivé a náročné. Odhalená tkáň na dlaních při sebemenším podráždění opět propukla v palčivou bolest, ale on si na ni po pár dnech zvykl. Pochopil, že bolest se stala jeho věrnou družkou, která mu má přinášet utrpení, ale nikdy jej nezahubí. Naučil se rozeznávat, za jak dlouho nadejde úsvit, aby si stačil včas najít vhodnou skrýš, která by jej uchránila slunečních paprsků.

Na počátku své cesty několikrát zkoušel z přítmí svého úkrytu vystrčit ruku na slunce. Efekt byl pokaždé stejný: spálená kůže a odhalenější tkáně. Dlouho mu trvalo, než si připustil tu krutou skutečnost, že je mu sluneční svit zapovězen.

Jednou si našel dobře situované útočiště, kde mohl pozorovat úsvit. Seděl na hranici temnoty a světla a pozoroval, jak se první sluneční paprsky vyhouply nad obzor. Jasná záře zaplavila zemi vlídným svitem, který pronikal i do srdcí lidí. On jen s bolestí pozoroval, jak se zlatavý kotouč škrábe po nebi vzhůru za doprovodu nachových červánků. Jak něžný to byl pohled. Na mysl mu hned vytanula Arya.

Za svitu slunce na ni vzpomínal. Než odešel z toho prokletého místa, vyškrábal se zpět k vězení a vrátil se na konec hradeb, kde začínala stará stezka. Věděl, jak bláhová je jeho naděje. A také byla. Její tělo nenašel. Chtěl jí dát poslední sbohem a nechat ji spočinout v pokoji, ale nebylo co pohřbít. Byla pryč. Byl rozhodnut její tělo vypátrat a dát mu odpočinek, jaký mu náleží. Zároveň se chtěl pomstít.

Ač se mu jeho vlastní meč příčil, vzal si jej s sebou. Dlouze se přemlouval, aby se dotkl té zhoubné zbraně, která vzala život dívce, kterou miloval. Ve vězeňské zbrojnici našel svou starou pochvu, zakrvácené ostří v ní schoval a meč se mu opět houpal u pasu. Avšak už se s ním necítil ztotožněn. Ta zbraň dávno propadla jinému. Ponese si ji jen po tu dobu, dokud s ní nepobije všechny, kteří mu ukřivdili.

Tu noc, kdy sešel z hor do údolí, pokračoval cestou lesem. Vzrostlé stromy zahalovaly nebe a v měsíční záři vrhaly na zem pokrytou bílou dekou dlouhé stíny. Vlad mezi nimi procházel a občas se mu zdálo, že se před ním stíny rozestupují. Jako před svým vládcem. Za svého života býval váženým šlechticem, nikoliv však knížetem. O knížecí stolec nikdy neusiloval. Nyní jej získal. Stal se prvním svého druhu, prvním nočním běsem. Stal se knížetem temnot.