Dracula

Kapitola CVII.

„Proč jsi nás sem zavolal?" Jonathan už začínal být nervózní a Arthurovo klepání prstem o desku stolu jej vytáčelo.

Tři muži stočili k mladému policistovi své pohledy. Doktor Seward měl o Jonathanova přítele také starost. Věděl všechno. O jeho zkratu na hřbitově, o jeho suspendování. Stejně tak věděl, jak těžce to Arthur nese a jen si přičítá další a další selhání, byť mu nikdo nic nezazlíval. Ani Jonathan, který jeho nevraživost vůči Gabrielovi celkem chápal. Jemu se také nelíbil a ze všech přítomných znal Arthura nejdéle, takže věděl, že mu je po tom všem opravdu na nic. Sám na tom nebyl o moc lépe. Nejklidnější ze všech byl Van Helsing. Ač se mu nelíbilo, k čemu se schyluje, nemohl odmítnout pozvání na večerní schůzku. Slíbil, že bude mezi Gabrielovými lidskými protivníky nadále pobývat, aby je mohl sledovat, popřípadě se je pokusit zmást. Věděl ale, že to se mu nepodaří. Pohledem neustále zabíhal k hrubému spisu na stole.

Arthurovým bytem se neslo tísnivé ticho. Všichni se sešli v malé pracovně, která stejně tak mohla sloužit jako kumbál pro nepotřebné věci. Doktor Seward a Van Helsing se usadili v židlích před stolem, Jonathan se opřel o topení u zadní stěny. Každého z nich zneklidnil pohled na papíry zamořený obývák, když přes něj procházeli. Malá pracovna na tom nebyla o nic lépe, ale Arthur měl toho hodně co říct a potřeboval k tomu také jiné podklady, aby mu jeho spojenci uvěřili. S podporou a zastáním počítal jen u Van Helsinga.

„Už vím, kdo ve městě vraždí," odpověděl Arthur a vzhlédl, aby si každého muže mohl jednoho po druhém prohlédnout.

„Skutečně?" doktor Seward se v židli předklonil, dychtiv po každého nové informaci, která souvisela s případy, na nichž se sám podílel. Čišel z něj upřímný zájem. Ne však z Jonathana.

„Vážně?" mladý doktor skepticky povytáhl obočí a připravoval se na další várku povídaček o upírech.

Pořád se to v něm bilo. V jednu chvíli si připouštěl, že je to všechno pravda, v té druhé zase sám sobě nadával, jaké šílenosti se to rozhodl věřit. Kdyby mu snad Mína řekla, jaký výjev ji v noci děsí, uvěřil by. Jí ano. Ona mu však o vzpomínce na Lucyiny rudé oči a ostré špičáky nic neřekla. Znala jej možná lépe, než znal on sám sebe. Nevěřil by.

„K jakému závěru jste dospěl?" Van Helsing opět jako jediný působil klidně, v jeho vrásčité tváři se nedalo číst, nic neprozrazovala.

Arthur zhluboka vydechl. Připravoval se na to, co musí říct, ale bylo toho tolik, že nevěděl, kde by měl začít. Věděl jen, že jeho slova musí skončit u Míny.

„Poznáváte ty rány?" místo přímé odpovědi k doktorovi přisunul několik fotek, které osobně pořídil.

„Dobrý bože," doktor Seward rány poznával až příliš dobře.

Fotky poslední vrahovy oběti s rozsápaným hrdlem jedna po druhé kolovaly mezi třemi muži. Výjev to byl stejně hrozný, jako u každé oběti. Jen malý kolík zabodnutý pod hrudí tady byl navíc.

„Jmenovala se Naima," Arthur začal pomalu rozpřádat spletitou síť, „byla to soukromá vyšetřovatelka. Na můj popud přijela do Londýna. Když jsem nemohl já, musel jsem na Gabriela Morgensterna nasadit někoho jiného. Někoho, kdo měl lepší možnosti, větší šanci uspět. Ona uspěla, ale stálo ji to život."

„Odkud jsou ty fotografie?" Van Helsing přešel Gabrielovo jméno bez odezvy a soustředil se jen na mrtvou, o jejíž smrti již dávno věděl.

„Z domu vedle nemocnice ve Whitechapelu," odpověděl Arthur a podal mu obálku, kterou mu předal Brown, „někdo mi ji nechal včera u dveří. Kdo jiný, než vrah. Adresa patří nemocnici, ale na místě jsem dostal pár pobídek, které mě dovedly vedle. Našel jsem ji v tom pokoji naaranžovanou jako mrtvého v rakvi. Byl to jasný výsměch. Nechal mi její tělo jako vzkaz. On ví, že už o něm vím i já. Snaží se mě vyprovokovat."